Pravidelně chodím cvičit do dódžó, ale pěkné počasí láká ke cvičení venku. Před panelákem, ve kterém bydlíme, je staré volejbalové hřiště. Dívám se na něj každý den z okna a říkám si: tady by se dalo ve volných chvílích cvičit. Je to blízko, roste tam tráva. Už jsem se tam byl několikrát podívat. To místo má ale několik nevýhod: kolem dokola je obklopeno paneláky, kousek vedle jsou občas navštěvované dětské houpačky a prolejzačky a o kus dál staré pískoviště, kam zase často chodí kouřit omladina. Navíc to místo slouží pejskařům k venčení svých miláčků. Zkrátka je to sice blízko, ale ke cvičení bohužel zcela nevhodné. Nebo prostě nemám dost odvahy. Ta představa: vyjít v dógi z paneláku – co by tomu asi řekli sousedi? Přitom když někdo vyrazí oblečený na kolo nebo na brusle, vypadá taky divně, ale nikdo se tomu nediví.
Další možností je nedaleký park. Představuji si, jak tam ráno vyrazím, někde na lavičce se převléknu do kimona a zacvičím si. Jenže ouha, nějak to pořád odkládám. Zdá se mi, že to sem nezapadá. Co tomu řeknou kolemjdoucí? Zkrátka nemůžu se k tomu odhodlat, a tak chodím cvičit jen do tělocvičny.
Venku je normální kopat do mičudy, házet talířem, jezdit na kole, běhat, hrát petanque, dokonce kopat do malého míčku v kruhu a zhusta přitom nadávat, kouřit, popíjet levné víno či pivo, venčit psa, eventuelně sbírat houby. Nikdo se nebude divit, když v parku budu dělat něco z toho, ale cvičit karate?
Nedá mi to pokoj a nemůžu to vyřešit. Leni to přesně vystihla, když říká, že u nás je velký rozdíl v tom, když skupina kluků SPOLEČNĚ hraje fotbal nebo volejbal a když někdo SÁM cvičí katy. Kolektivní sport na veřejnosti je u nás akceptován lépe než individuální cvičení, pokud se nejedná o běhání a spol. Nebo tomu přikládám příliš velký význam? Je to bublina, která praskne, jakmile to zkusím?
Postupně jsem se dopracoval k tomu, že na jednom místě v parku jsem v normálním oblečení zacvičil několikrát katu Bassai dai. Je to jiné než v dódžó. Nejsou tam samozřejmě zrcadla, ale nenápadně přitom pozoruji okolní cesty. Nejde někdo kolem? Nedívá se někdo? A neměl bych se radši soustředit na cvičení? Na stejném místě jsem před čtyřmi lety začínal znovu cvičit a vzpomínal na katy Heian. Asi z toho důvodu mě to místo pod starou borovicí přitahuje. Chci tam zkusit cvičit, ale nemůžu se k tomu odhodlat.
Další věc je v čem cvičit. Vím, že na cvičení dógi nepotřebuji; můžu docela dobře (ne-li lépe) cvičit v tričku a jakýchkoli volných kalhotách. Porušit stereotyp a nechat kimono doma, vzít si trenky, tričko, ručník, vodu a cvičit v tom? A proč ne? Jde mi o cvičení, nebo o oblečení?
PS: Nakonec jsem tedy v sobotu brzy ráno vyrazil do parku a po krátkém běhu jsem na „svém“ místě zacvičil desetkrát Bassai dai. Cvičil jsem bosý v oblečení na běhání. V neděli jsem v parku přímo před zámkem viděl mladého kluka oblečeného v historickém kostýmu vojáka doby napoleonských válek (odhaduji podle rohatého klobouku), jak si tam cvičí pochodování, pořadová cvičení, nabíjení pušky a útoky bodákem. A já mám skurpule se cvičením sestav někde pod stromem...
PPS: Nicméně u toho jednoho pokusu zůstalo. Prostě cvičení venku zatím nefunguje. Ale ne tak docela, protože chodím ven běhat. Je to společensky přijatelné a taky je to dobrý doplňkový sport ke karate. Chodím buď do parku, nebo s Ríšou na atletický stadion. Volným tempem vydržím běžet půl hodiny.
