Jak dál v době krize

Tak to vypadá, že přestanu cvičit. Nějak je pořád něco: buď jsme nemocní, anebo práce. V lednu se narodí malá a to už nebude vůbec na nic čas. Pak také nemám peníze, abych zaplatil letošní nájem za tělocvičnu. Když není na letošek, tak na příští rok nebude už docela jistě. Dřív to šlo, ale jak žijeme z jednoho platu a mateřské, tak není peněz nazbyt. Věděl jsem, že to přijde, že je to luxus pronajímat si sám pro sebe tělocvičnu a teď, když je to tu, tak se mi nechce se podle toho zařídit. Už v říjnu přišla krize; byl jsem ze všeho tak unavený, že mě ani nebavilo cvičit. Nebylo dost práce a to mě ničí snad víc, než když je práce hodně. A v listopadu jsme byli pro změnu nemocní. Možná se časem nějaká cesta najde, v tuhle chvíli ale vidím na své cestě karate jenom tmu.

Já bych s tím vlastně přestal docela snadno, jen kdybych si byl jistý, že po nějakém čase mi cvičení nezačne chybět. Kdybych prostě věděl, že je to definitivní konec karate, tak bych s tím byl hotov jedna dvě. Ale řekněte si v životě, že je něco definitivní. Definitivní je jedině to, že není nic definitivní! A protože se nemůžu rozhodnout, že s tím definitivně skončím, tak se nemůžu odhodlat k tomu, abych cvičení přerušil. Dřív jsem si s takovými věcmi hlavu nedělal. Prostě konec a hotovo. A teprve potom jsem zjišťoval následky. Ale teď mám strach, že až mi za pár let začne cvičení chybět, budu muset začínat znovu od začátku. Holt karate je jako vařící voda. Přestanete-li přikládat, voda se přestane vařit. Ale to platí ve všem. Ale zase: dělat něco ze strachu s tím přestat. Je to normální?

Ráno jsem byl po dvou týdnech znovu cvičit. Tedy napřed jsem seděl v kuchyni a přemýšlel, jestli mám jít. Nejsem ještě úplně zdravý, ale kdo v tomhle chřipkovém období je, že? Vlastně jsem si dal jen poloviční trénink, který jsem zaměřil na postoje a držení těla. Použil jsem k tomu katy Tekki 1: kiba-dači, Heian 4: kokucu-dači a Kanku-dai: zenkucu dači. Všechny katy jsem cvičil oboustranně, tzn. normálně a zrcadlově. Nevím, jak pro vás, ale taková zrcadlově zacvičená Kanku-dai je pro mě docela oříšek. Do sešitu jsem si po tréninku poznamenal tohle: Na všechny námitky a pochyby, které mám, ozývá se mi v hlavě jediná odpověď: VYTRVAT. Je něco ve mně, co nechce se cvičením skončit – navzdory všem pochybám a nepříznivým okolnostem.

Letní soustředění a zkoušky

Na letní soustředění do Rumburku jsem přijel 11. 8. večer, zkoušky se konaly v pátek 14. 8. a v sobotu dopoledne jsem jel za rodinou na Šumavu. Podařilo se mi složit zkoušku na 3. kjú. Odvezl jsem si cenné zkušenosti, diplom a naražená žebra, která mě trápila celou dovolenou. Nechal jsem tam pár kilogramů, což navazující dovolená trochu zkazila.

Zápis z 13. 8. 2009 (polední trénink):
V polovině tréninku jsem měl chuť toho nechat a odjet. Prostě zaplatit, co jsem odcvičil a zmizet. Nějaké karate mi může být ukradené, říkal jsem si. Ale pak se to změnilo. Ostatní jsou přece mnohem unavenější než já, protože cvičí už od soboty, zatímco já přijel až na poslední trénink v úterý večer. Celé soustředějí je zaměřené hlavně na kumite, a to na džú-kumite. Kromě ranních tréninků se vlastně pořád cvičí kumite. Proto ty chrániče... Leni udělala dobře, že se mnou nakonec nejela. Tohle má smysl jenom pro mě a o tom také občas pochybuji. Možná až bude Jonáš větší, tak budeme jezdit spolu, pokud bude cvičit, a já u karate do té doby vydržím. (z tréninkového deníku)

Zápis z 13. 8. 2009 (večerní trénink):
Trénink byl nesmírně náročný, protože jsme napřed cvičili kihon na 4. kjú podle děčínského dódžó, což jsou vlastně kombinace na zkoušky na 1. dan. Potom následovaly různé formy řízeného kumite – vždy na levou a pravou stranu. Dále posilování a nakonec strečink. Jenže sensei potom řekl, že si máme znovu nandat chrániče. Vyšší technické stupně šly dopředu a my do řady před ně a začalo se cvičit randori. Nebralo to konce, protože starších žáků bylo asi deset a nás čtyři až pět na každého. (z tréninkového deníku)

Technika krytů (uke-waza)

Sestavil jsem seznam základních krytů. Nejedná o úplný výčet všech krytů používaných ve stylu Šótókan, ale jsou to techniky, které se vyskytují v katách co cvičím, a jsou také ve zkušebním řádu. Až si zase budu myslet, že znám jenom age-uke, soto-uke, uči-uke a gedan-barai...

Džódan (horní pásmo)

1. age-uke (horní kryt)
2. soto-ude-uke (kryt vnitřní stranou předloktí)
3. uči-ude-uke (kryt vnější stranou předloktí)
4. tate-šutó-uke (kolmý kryt malíkovou hranou ruky)
5. te-nagaši-uke (kryt smetením)
6. haiwan-nagaši-uke (kryt smetením zadní paží)
7. džúdži-uke (křížový kryt)
8. sokumen-awase-uke (oboustranný boční kryt)

Čúdan (střední pásmo)

1. soto-ude-uke (kryt vnitřní stranou předloktí)
2. uči-ude-uke (kryt vnější stranou předloktí)
3. šutó-uke (kryt malíkovou hranou ruky)
4. te-osae-uke (kryt stlačením)
5. morote-uke (obouruční kryt)
6. kakiwake-uke (kryt rozražením)
7. tate-šutó-uke (kolmý kryt malíkovou hranou ruky)
8. kake-uke (hákovitý kryt)
9. otoši-uke (padající kryt)
10. teišó-uke (kryt patou dlaně)
11. tekubi-kake-uke (hákovitý kryt zápěstím)
12. cukami-uke (kryt uchopením)

Gedan (dolní pásmo)

1. gedan-barai (spodní kryt)
2. šutó-uke (kryt malíkovou hranou ruky)
3. kake-uke (hákovitý kryt)
4. sukui-uke (nabírající kryt)
5. džúdži-uke (křížový kryt)
6. teišó-awase-uke (obouruční kryt dlaněmi)

Překlady o karate

Do svého překladatelského blogu jsem napsal příspěvek o překládání literatury o karate do češtiny. Článek je zde: http://jazykotrans.blogspot.com/2009/06/preklady-o-karate.html

Bassai dai s Jonášem

Mysl začátečníka

Jakákoli myšlenka na to, že už něco umím, že už jsem něco dokázal apod. je spolehlivou brzdou v dalším vývoji. Zase měl JS pravdu, když říkal, že neustálé opravování chyb, nekonečné opakování a učení technik je v karate normální. A neplatí to zdaleka jenom pro karate. Zachovat si mysl začátečníka – v tom je ten vtip. Ve všem co dělám.

Cvičení venku

Pravidelně chodím cvičit do dódžó, ale pěkné počasí láká ke cvičení venku. Před panelákem, ve kterém bydlíme, je staré volejbalové hřiště. Dívám se na něj každý den z okna a říkám si: tady by se dalo ve volných chvílích cvičit. Je to blízko, roste tam tráva. Už jsem se tam byl několikrát podívat. To místo má ale několik nevýhod: kolem dokola je obklopeno paneláky, kousek vedle jsou občas navštěvované dětské houpačky a prolejzačky a o kus dál staré pískoviště, kam zase často chodí kouřit omladina. Navíc to místo slouží pejskařům k venčení svých miláčků. Zkrátka je to sice blízko, ale ke cvičení bohužel zcela nevhodné. Nebo prostě nemám dost odvahy. Ta představa: vyjít v dógi z paneláku – co by tomu asi řekli sousedi? Přitom když někdo vyrazí oblečený na kolo nebo na brusle, vypadá taky divně, ale nikdo se tomu nediví.

Další možností je nedaleký park. Představuji si, jak tam ráno vyrazím, někde na lavičce se převléknu do kimona a zacvičím si. Jenže ouha, nějak to pořád odkládám. Zdá se mi, že to sem nezapadá. Co tomu řeknou kolemjdoucí? Zkrátka nemůžu se k tomu odhodlat, a tak chodím cvičit jen do tělocvičny.

Venku je normální kopat do mičudy, házet talířem, jezdit na kole, běhat, hrát petanque, dokonce kopat do malého míčku v kruhu a zhusta přitom nadávat, kouřit, popíjet levné víno či pivo, venčit psa, eventuelně sbírat houby. Nikdo se nebude divit, když v parku budu dělat něco z toho, ale cvičit karate?

Nedá mi to pokoj a nemůžu to vyřešit. Leni to přesně vystihla, když říká, že u nás je velký rozdíl v tom, když skupina kluků SPOLEČNĚ hraje fotbal nebo volejbal a když někdo SÁM cvičí katy. Kolektivní sport na veřejnosti je u nás akceptován lépe než individuální cvičení, pokud se nejedná o běhání a spol. Nebo tomu přikládám příliš velký význam? Je to bublina, která praskne, jakmile to zkusím?

Postupně jsem se dopracoval k tomu, že na jednom místě v parku jsem v normálním oblečení zacvičil několikrát katu Bassai dai. Je to jiné než v dódžó. Nejsou tam samozřejmě zrcadla, ale nenápadně přitom pozoruji okolní cesty. Nejde někdo kolem? Nedívá se někdo? A neměl bych se radši soustředit na cvičení? Na stejném místě jsem před čtyřmi lety začínal znovu cvičit a vzpomínal na katy Heian. Asi z toho důvodu mě to místo pod starou borovicí přitahuje. Chci tam zkusit cvičit, ale nemůžu se k tomu odhodlat.

Další věc je v čem cvičit. Vím, že na cvičení dógi nepotřebuji; můžu docela dobře (ne-li lépe) cvičit v tričku a jakýchkoli volných kalhotách. Porušit stereotyp a nechat kimono doma, vzít si trenky, tričko, ručník, vodu a cvičit v tom? A proč ne? Jde mi o cvičení, nebo o oblečení?

PS: Nakonec jsem tedy v sobotu brzy ráno vyrazil do parku a po krátkém běhu jsem na „svém“ místě zacvičil desetkrát Bassai dai. Cvičil jsem bosý v oblečení na běhání. V neděli jsem v parku přímo před zámkem viděl mladého kluka oblečeného v historickém kostýmu vojáka doby napoleonských válek (odhaduji podle rohatého klobouku), jak si tam cvičí pochodování, pořadová cvičení, nabíjení pušky a útoky bodákem. A já mám skurpule se cvičením sestav někde pod stromem...

PPS: Nicméně u toho jednoho pokusu zůstalo. Prostě cvičení venku zatím nefunguje. Ale ne tak docela, protože chodím ven běhat. Je to společensky přijatelné a taky je to dobrý doplňkový sport ke karate. Chodím buď do parku, nebo s Ríšou na atletický stadion. Volným tempem vydržím běžet půl hodiny.