Hodina zajíce

Během letních měsíců je potřeba jít cvičit co nejdříve. Vychází-li v červnu slunce před pátou hodinou (zapadá před devátou), tak už po sedmé ráno začíná být horko. Navíc na stadion chodí dopoledne školy, a tak mám často diváky, kteří se evidentně dobře baví, a dokonce někdy i tleskají. Beru to jako propagaci karate a aspoň se musím trochu snažit. Ideální by bylo stihnout trénink ještě v hodině zajíce (tzn. v červnu do půl osmé). Já to sice vím, ale zařídit se podle toho není úplně lehké. Tenhle blog začíná být hlavně o tom, že ráno nemůžu vylézt z postele:-)

O kumite

Pořád o tom přemýšlím, ale ne a ne to dát na papír. Jde mi cvičení o kumite. Nevěřili byste, jak málo stačí ke zlomení nosu, vyražení/uražení zubu, naražení nebo zlomení žebra. Mám s tím zkušenosti, protože jsem to zažil na vlastní kůži. Ještě musím předeslat, že kumite už léta necvičím, protože trénuju sám, takže následující příspěvek představuje teoretické úvahy někoho, kdo občas cvičí kihon a katy. 

Když cvičím kihon nebo katy, snažím se provádět údery, kopy a kryty tak, aby byly účinné (tzv. naplno). Jenže když máte cvičit kumite, tak to samozřejmě nejde. Když cvičíte s partnerem, máte instinktivně obavy, aby vám neublížil a abyste vy neublížili nebo nezranili svého partnera. To je přirozené. A kdo to takhle necítí, a vůbec se nebojí, že ho strefíte, nebo skutečně chce někomu ublížit, nemá v dódžó co pohledávat, protože je nebezpečný sobě i ostatním.

Novozélanďan André Bertel má vynikající blog o karate. V jednom ze svých příspěvků o kihon ippon kumite, který je zde: http://andrebertel.blogspot.com/2011/05/kihon-ippon-kumite.html, mimo jiné píše, že útočník je ta důležitější osoba. Dále píše, že když s ním (s Andrém) budete cvičit a nevykryjete jeho útok, tak vás určitě zasáhne, protože on současně cvičí útok. To mi přišlo trochu silné tvrzení a musel jsem nad tím hodně přemýšlet, jestli je to špatné nebo dobré. Nedošel jsem k jednoznačnému závěru, ale těžko můžu jako 3 kjú hodnotit nebo soudit, co píše 6. dan. Přesto si říkám, že cílem jakéhokoli cvičení/tréninku přece nemůže být někoho zranit. To by měl za chvíli prázdné dódžó. Bezpečnost a zdraví cvičících, tzn. vyvarovat se úrazů – to by podle mého mělo být na prvním místě.

Takže cvičit kumite nebo necvičit? Funakoši byl proti. Potom přišli mladší a pod vedením Masatošiho Nakajamy začali vytvářet pravidla tréninkového a soutěžního kumite a zavedli princip sun dome. Jenže jak chcete účinně cvičit kumite a přitom zajistit, aby nedocházelo k úrazům? Jak mám někoho chtít zasáhnout do zubů (přece cvičím útok na džódan), ale přitom ho nezranit, když to náhodou nevykryje? To si přece protiřečí. Přitom je to základní pokyn, který slyšíte v dódžó při cvičení kumite.

Zasahovat cíl plnou silou podle mého nejde kvůli možným úrazům, ale to je právě způsob jaký popisuje André Bertel, protože obránce i útočník se nejvíc naučí, ale musejí počítat s rizikem zranění.

Zasekávat techniky dva centimetry před cílem (tzv. sun dome) mi přijde nesprávné, protože se tím učím špatnou vzdálenost. Techniky nejsou účinné. Je to však jediné pravidlo, které zajistí dostatečnou bezpečnost při cvičení začátečníků, proto tohle pravidlo nechci odsuzovat. Spíš chci upozornit na jeho nedostatky, které si možná všichni (až na mě) uvědomují.

Zasahovat plnou silou vedle hlavy soupeře, jak to někdy vidím na YouTube, mi přijde nebezpečné, protože co když obránce zrovna uhne a můj úder, mířený do prázdna, ho zasáhne. Navíc on bude krýt něco, co ho ve skutečnosti nezasáhne, takže se nic nenaučí.

Možná existuje ještě jiná cesta:  Při cvičení kumite se zaměřím na správnou vzdálenost od soupeře – maai, na načasování, pohyb boků/těžiště/těla, na práci nohou, na tai sabaki, případně na to, zda budu reagovat taktikou go no sen nebo sen no sen atd., ale nebudu se tolik soustředit na to, zda rukou nebo nohou zasáhnu cíl. O to mi tolik nepůjde. Budu předpokládat, že když udělám všechno výše uvedené, tzn. že dodržím správnou (účinnou) vzdálenost a techniku správně načasuji, použiji boky atd., tak bude výsledek dobrý. Zaměřím se na to hlavní – na to, co se chci naučit – a o zásah/výsledek se tolik nebudu zajímat. Moje technika potom bude opravdová a účinná i bez závěrečného zásahu. Jako lukostřelec, který perfektně provedl výstřel, se nedívá za šípem a nestará se, zda zasáhl cíl. Ví, že když výstřel provedl dobře, je dobrý zásah jistý. Naopak chci-li hrozně moc zasáhnout cíl, ale výstřel za nic nestojí, tak se stejně nestrefím, i kdybych chtěl sebevíc. Sám se divím, jak jsem se od karate dostal až k lukostřelbě, ale vidím tu paralelu, protože jsem kdysi taky trochu střílel – a nešlo mi to, protože jsem se chtěl strefovat.

Karatistův duben a květen

V dubnu jsem nebyl cvičit ani jednou, ale v květnu už jsem konečně cvičil po ránu venku na stadionu. Vylézt z postele kolem šesté ráno mě stojí skutečně hodně námahy, a když se k tomu přidají nemocné děti nebo hodně práce, tak je vymalováno a nikam se nejde. Stihl jsem to jen sedmkrát a cvičil hlavně Heian šódan, nidan a sandan, dále Hangecu, Džunró šódan a Gjaku cuki no kata.

Cvičil jsem také Kanku dai - na obě strany. Všiml jsem si takové drobnosti, že při levém tate šutó uke v úvodní části kata jak J. Ósaka, tak T. Asai současně přitahují o kousek levou nohu k pravé (do hačidži dači). Před joko geri keage znovu přitáhnou levou nohu - tentokrát už téměř k pravé, kterou se kope. O tom druhém přitažení jsem věděl, ale teď jsem objevil to první, kterého jsem si doteď nevšiml. Cvičil jsem také kryt v kiba dači, který následuje po kombinaci levé uraken uči > tecui uči > pravé empi uči > gedan barai pravačkou. A teď je překrok do kiba dači s krytem. Tohle místo mi přijde v celé katě nejtěžší. Následuje otočení k zadní stěně a nidan geri nakonec - od té kombinace uvedené výše až sem to je pro mě nejtěžší část.

Karatistův březen

Tak už tady máme březen, což je první měsíc, kdy se dá cvičit venku v kimonu a naboso. Tedy pokud se vydaří počasí, které je stále ještě vrtkavé. Na konci zimy a začátku jara vždycky chodím běhat, ale s postupem jara s běháním přestanu a začnu místo toho cvičit. V lednu a únoru jsem necvičil, protože venku se nedalo (a na tělocvičnu nebyly peníze). Vracím se k základním katám Heian, konkrétně teď k Heian šódan a Heian nidan, které cvičím na obě strany.

Novoroční předsevzetí 2011

Rok se s rokem sešel a tak se ohlížím do minulosti a plánuji, co budu cvičit letos. V druhé polovině roku se mi podařilo najít způsob, jak pokračovat ve cvičení: Pokud to dovolilo počasí, chodil jsem brzy ráno ven na atletický stadion. Také jsem chodil cvičit do tělocvičny na Parádu, ale to spíš jen výjimečně, a ve Vidnavě do školní tělocvičny. Loni jsem si zacvičil katy Džiin, Bassai šó a Kanku šó, jak jsem si předsevzal. Naučil jsem se také Džunró jondan, a dokonce i Rantai, kterou jsem si vždycky přál umět. Nejvíc jsem cvičil v srpnu a září. Měsíce předtím i potom byly slabé. I tak jsem si zacvičil 617 kat. Nejvíc jsem cvičil katu Heian šódan (351x/celkem ji mám 572x) a potom Gjaku cuki no katu (57x). V prosinci jsem byl cvičit pětkrát, což je méně než polovina normálního stavu.

V letošním roce chci pokračovat ve cvičení venku, jakmile to bude možné. To by mohlo být tak v březnu nebo dubnu. Do té doby snad budu moci občas cvičit na Parádě. Letos se spíš než na učení nových kat chci zaměřit na důkladnější studium těch, které už znám, například Heian, Tekki, Empi nebo Gankaku (!) a chtěl bych se dostat přes tisícovku odcvičených kat. Buď budu pokračovat katou Heian šódan, nebo se pustím do Heian nidan – ještě uvidím. Když bych se učil nějakou další katu, tak to bude s největší pravděpodobností Činte nebo Džunró godan. Oss!

Trénink v říjnu a listopadu

Tohle nebude hurá příspěvek, protože říjen dopadl špatně. Měl jsem hodně práce, do toho nějaké choroby, brzy ráno už se nedá cvičit, navíc bylo špatné počasí a nakonec jsem si zranil koleno. Výsledek jsou tři tréninky za celý měsíc, během kterých jsem stihl zacvičit 40x Heian šódan, 10x Džunró šódan a to je tak zhruba všechno. Zkrátka tvrdá velká říjnová kapitalistická realita.

Listopad pokračoval ve stejném duchu. Cvičil jsem dvakrát venku na stadionu, ale nemohl jsem se do toho dostat - příliš dlouhá pauza a starosti (nejen) s kolenem. Vzhledem k počasí jsem nechtěl cvičit v kimonu a bosý, ale s botaskama na nohou a v teplákové bundě to není ono. Tak snad prosinec bude lepší, mám permanentku do tělocvičny na Parádu, kterou mi zařídila Leni. Nemám já skvělou ženu?

Trénink v září

Začal jsem dobře: Cvičil jsem každý druhý den a ani moc nevynechával. Tak to šlo do konce léta. S příchodem podzimu začalo chodit i víc práce a když mi jednoho rána fakt mrzly na trávě nohy, přestal jsem po ránu chodit na stadion. Byl jsem ještě párkrát cvičit odpoledne, ale posledních devět dní září jsem nějak vypustil. Mám pro to řadu vysvětlení, ale žádnou omluvu. Přesto jsem něco stihl: Heian šódan jsem zacvičil 139krát a naučil jsem se Rantai - katu Tecuhiko Asaje zaměřenou na kopy a Kanku šó. Tím naučil myslím, že jsem se naučil nazpaměť, jak jdou za sebou pohyby. Byl jsem cvičit 11krát. Naposledy 21. září odpoledne, kdy za mnou na stadion přišel Karel Imríšek, který také cvičí karate a byl zvědavý, odkud mám ten hnědý pásek (ptal se, jestli jsem si ho dal sám) a co to cvičím za katu (Rantai). Připomínal mi mě, když mi bylo osmnáct. Od té doby se neuvěřitelně změnilo počasí, takže pochybuji, jestli se ještě vůbec dá venku cvičit v kimonu, když je většinou tak 5 až 10 °. Budu to muset zkusit...