Cvičení venku

Pravidelně chodím cvičit do dódžó, ale pěkné počasí láká ke cvičení venku. Před panelákem, ve kterém bydlíme, je staré volejbalové hřiště. Dívám se na něj každý den z okna a říkám si: tady by se dalo ve volných chvílích cvičit. Je to blízko, roste tam tráva. Už jsem se tam byl několikrát podívat. To místo má ale několik nevýhod: kolem dokola je obklopeno paneláky, kousek vedle jsou občas navštěvované dětské houpačky a prolejzačky a o kus dál staré pískoviště, kam zase často chodí kouřit omladina. Navíc to místo slouží pejskařům k venčení svých miláčků. Zkrátka je to sice blízko, ale ke cvičení bohužel zcela nevhodné. Nebo prostě nemám dost odvahy. Ta představa: vyjít v dógi z paneláku – co by tomu asi řekli sousedi? Přitom když někdo vyrazí oblečený na kolo nebo na brusle, vypadá taky divně, ale nikdo se tomu nediví.

Další možností je nedaleký park. Představuji si, jak tam ráno vyrazím, někde na lavičce se převléknu do kimona a zacvičím si. Jenže ouha, nějak to pořád odkládám. Zdá se mi, že to sem nezapadá. Co tomu řeknou kolemjdoucí? Zkrátka nemůžu se k tomu odhodlat, a tak chodím cvičit jen do tělocvičny.

Venku je normální kopat do mičudy, házet talířem, jezdit na kole, běhat, hrát petanque, dokonce kopat do malého míčku v kruhu a zhusta přitom nadávat, kouřit, popíjet levné víno či pivo, venčit psa, eventuelně sbírat houby. Nikdo se nebude divit, když v parku budu dělat něco z toho, ale cvičit karate?

Nedá mi to pokoj a nemůžu to vyřešit. Leni to přesně vystihla, když říká, že u nás je velký rozdíl v tom, když skupina kluků SPOLEČNĚ hraje fotbal nebo volejbal a když někdo SÁM cvičí katy. Kolektivní sport na veřejnosti je u nás akceptován lépe než individuální cvičení, pokud se nejedná o běhání a spol. Nebo tomu přikládám příliš velký význam? Je to bublina, která praskne, jakmile to zkusím?

Postupně jsem se dopracoval k tomu, že na jednom místě v parku jsem v normálním oblečení zacvičil několikrát katu Bassai dai. Je to jiné než v dódžó. Nejsou tam samozřejmě zrcadla, ale nenápadně přitom pozoruji okolní cesty. Nejde někdo kolem? Nedívá se někdo? A neměl bych se radši soustředit na cvičení? Na stejném místě jsem před čtyřmi lety začínal znovu cvičit a vzpomínal na katy Heian. Asi z toho důvodu mě to místo pod starou borovicí přitahuje. Chci tam zkusit cvičit, ale nemůžu se k tomu odhodlat.

Další věc je v čem cvičit. Vím, že na cvičení dógi nepotřebuji; můžu docela dobře (ne-li lépe) cvičit v tričku a jakýchkoli volných kalhotách. Porušit stereotyp a nechat kimono doma, vzít si trenky, tričko, ručník, vodu a cvičit v tom? A proč ne? Jde mi o cvičení, nebo o oblečení?

PS: Nakonec jsem tedy v sobotu brzy ráno vyrazil do parku a po krátkém běhu jsem na „svém“ místě zacvičil desetkrát Bassai dai. Cvičil jsem bosý v oblečení na běhání. V neděli jsem v parku přímo před zámkem viděl mladého kluka oblečeného v historickém kostýmu vojáka doby napoleonských válek (odhaduji podle rohatého klobouku), jak si tam cvičí pochodování, pořadová cvičení, nabíjení pušky a útoky bodákem. A já mám skurpule se cvičením sestav někde pod stromem...

PPS: Nicméně u toho jednoho pokusu zůstalo. Prostě cvičení venku zatím nefunguje. Ale ne tak docela, protože chodím ven běhat. Je to společensky přijatelné a taky je to dobrý doplňkový sport ke karate. Chodím buď do parku, nebo s Ríšou na atletický stadion. Volným tempem vydržím běžet půl hodiny.

Co teď cvičím

Začal jsem cvičit v tričku místo v kabátku od dógi. Lépe tak vidím v zrcadle, zda mám rovná záda a povolené nebo napnuté břišní svaly. Vlastně až doteď jsem cvičil pouze v dógi, které ledacos skryje:-) Teď mám záda rovná, břicho pokud možno zatažené, ale postoj zenkucu-dači se zkrátil o dvě pěsti. Při současném stavu mého zádového a břišního svalstva a uvolněnosti nohou nejsem schopen postoj prodloužit (vlastně ani prohloubit), aniž bych nenarušil držení těla (nepředklonil se a nepovolil břicho). Přijde mi ale menší zlo cvičit v kratším postoji s rovným trupem a zataženým břichem, než mít dlouhé zenkucu-dači, ale být v předklonu a s povolenými břišními svaly. Když mi předloni v Kytlici říkal JS, abych stál v kratším zenkucu-dači a narovnal se, tak jsem si myslel, že dokážu přece stát v nižším postoji. Jenže jsem nevěděl, že jsem předkloněný, mám vystrčený zadek a povolené břicho. Dva roky, než mi to došlo... Jak dlouho, než to odstraním?

Cvičím katy Heian a Bassai dai, ale na opačnou stranu. Na normální stranu mám často zažité chyby, takže to zkouším jinak. Musím se víc soustředit, protože normální provedení je do určité míry automatické, ale tady musím znovu přemýšlet o každém pohybu. Ostatní katy cvičím standardně (například katy Tekki podle mého nemá cenu cvičit na druhou stranu, protože jsou vyvážené, tzn. úplně stejné techniky na obě strany).

Kumite jako obvykle pouze na seminářích.

Všechno mé cvičení se v současnosti točí kolem správného držení těla.

Seminář ve Větrném Jeníkově

Ve dnech 21–22. 3. 2009 se konal jarní seminář ve Větrném Jeníkově, který opět vedl sensei Jan Steklý (3. dan JKA). V sobotu byly čtyři náročné tréninky zaměřené hlavně na džú kumite. V neděli byly dva kratší tréninky zaměřené na cvičení kata. Snad ani nemusím psát, že po celý seminář se kladl velký důraz na kihon.

Cvičilo se gohon kumite, džú-ippon kumite a džú kumite. Byla to přesně voda na můj mlýn, protože jinak nemám příležitost cvičit s partnerem.

Cvičily se tyto katy: Heian šódan, Heian nidan (provedení na opačnou stranu), Tekki šódan, Bassai dai a Empi.

V katě Bassai se podrobně probíral pohyb č. 19 (migi-sokutó-gedan-kekomi) včetně praktického použití. Dále se probíral pohyb č. 25 (obě fáze, ale hlavně migi-šutó-gedan-učikomi). Sensei při této technice kladl důraz na vstup do soupeře v nízkém postoji s boky v pozici šómen. Musím dávat pozor, abych nezvedal koleno při pohybech 1 a 23. Při 41 pohybu směřuje pohled dopředu, a nikoliv dozadu.

V katě Empi jsme se věnovali navazování technik (rytmus katy). Probírali jsme řadu věcí, jako je správné provedení age-cuki, skok v předposlední technice atd. Kata by se měla cvičit lehce a uvolněně a ne jako s batohem na zádech (já ho mám asi obzvlášť těžký).

KAZE SHIHAN HT4 14 OZ

PRVNÍ DOJEM
Na doporučení výrobce (firma KAZE, http://www.kaze.cz/) jsem ustoupil od původního požadavku nechat si ušít karate-gi na míru a koupil si standardní velikost 180. První věcí, která mě příjemně překvapila, byla rychlost, s jakou jsem dógi dostal. Na webu internetového obchodu stav objednávky nikdo neaktualizoval, a tak jsem si myslel, že se asi načekám, ale opak byl pravdou. Objednávku jsem zadal ve čtvrtek a v úterý zvonil pošťák za dveřmi. Po vybalení z kvalitního obalu můj první dojem byl, že se v tom gi cítím trochu ztracený. Materiál je kvalitní, pevný a úměrně těžký. Dógi je velice pěkně ušité.

KABÁTEK
Kabátek trochu škrtí u krku – zpočátku jsem měl tendenci si ho roztahovat jako těsný límeček u košile – ale po zpocení si sedne. Osobně bych uvítal o pár centimetrů kratší rukávy. To samé platí o délce kabátku. Nejsem příznivcem sukní a délka horního dílu k tomu hlavně vzadu nemá daleko. Přemýšlím, jaký to má účel, ale nic mě nenapadá. Záda jsou oproti předním dílům ještě prodloužená. Moira je všitá do ramen kabátku tam, kde některá jiná kimona mají dvojitou látku.

KALHOTY
Zaskočila mě délka kalhot, které mi řezaly do nártů, a tak jsem musel počkat na první vyprání. U velikosti 180 je nohavice dlouhá úctyhodných 102 cm (měřeno od pasu ke kotníku). Po prvním vyprání na 50° (výrobce doporučuje maximálně 40°) se kalhoty srazily na 98 cm. A hned jsem byl veselejší. Dalším nepříjemným zjištěním byla krátká tkanice na zavazování v pase. Výrobce to ale rychle napravil a obratem mi poštou poslal delší. V pase je navíc všitý pruh z termo fleecu, který zajišťuje tepelnou izolaci.

SHRNUTÍ
Výhody:
- kvalitní látka a ušití
- vložka z materiálu Moira v oblasti ramen (oceníte, jakmile se zpotíte)
- vstřícnost výrobce

Nevýhody:
- v bocích poněkud úzké a dlouhé kalhoty
- delší rukávy
- název SHIHAN každý neunese (já třeba ne, a tak jsem ho odpáral)

ZÁVĚR
Celkově jsem s novým karate-gi spokojen. Největší obavy jsem měl z moirové vložky, ale právě ta mi při tréninku příjemně překvapila. Při cvičení se hodně potím, a proto je pro mne gi ze silnější látky lepší, protože lépe saje pot. Karate-gi poskytuje tepelný komfort, který teprve postupně objevuji a který jsem zpočátku úplně nedocenil. Ale hodí se spíš ke cvičení v chladnějším počasí; na léto bych si vzal něco lehčího. Zpocený kabátek sedí ještě lépe než suchý. Šířka a délka kalhot není úplně ideální, ale s tím se u konfekční velikosti musí počítat a není to zase tak moc. Doporučuji zkusit se s výrobcem předem domluvit na délce rukávů a délce a šířce nohavic.

Psáno s půlročním odstupem: stále mi kabátek zpočátku škrtí u krku a po zpocení si sedne. Moirová vložka v pasu kalhot (pozor - nikoli ta v ramenou, která je skvělá) mi přijde spíš na škodu, protože vytváří v pase jakýsi okap, přes který těžko přejíždí obi na kabátku. Dlouhé a v bocích úzké kalhoty, které - což musím uznat - při pohybu nijak neomezují (s výjimkou seizy, kdy sjíždí ze zadku), mám tendenci si stále utahovat. Může to být také jejich váhou, že trochu sjíždějí, ale od pasu do rozkroku mi prostě nesedí a to mám normální zadek. Žádné gi není ideální, ale váhám, jestli tohle je to nejlepší. Jistě, poměr cena x výsledek mluví ve prospěch výrobce, ale přece musí existovat gi, které lépe padne.

Džunró sandan (Junro Sandan)

Džunró se překládá jako „krok za krokem“. Džunró sandan je třetí z pěti kat této série, kterou vytvořil Tetsuhiko Asai (10. dan JKS). Její znalost se vyžaduje u zkoušky na 3. kjú JKS (Japan Karate Shotorenmei). Skládá se ze 45 pohybů (kiai 18 a 45). Tato kata rozvíjí techniky úderů (uči-waza).
Zde je záznam, na kterém katu předvádí T. Jamaguči: http://www.youtube.com/watch?v=SA8qCvAVgrg
Zde je další záznam: http://www.youtube.com/watch?v=BZFqRZg1g3k

Vladimír Hotovec: Cesta srdce

Vladimíra Hotovce znám ze stránek časopisu Kokoro, což byl čtvrtletník Česko-japonské společnosti, který jsem svého času odebíral. Jakmile tam byl příspěvek od něj, třeba zážitky z jeho cest po Japonsku, četl jsem jej vždy jako první.

A teď jsem si koupil jeho knížku „Cesta srdce“ (vydalo nakladatelství XYZ v listopadu 2008), která je o japonském šermu kendó, ale nejen o něm. Dozvěděl jsem se z ní mnoho užitečného a zajímavého. Opravdu je to zvlášť pro našince zajímavé čtení - tedy pokud se zajímá o bojová umění a Japonsko.

Když jsem knížku četl, vzpomněl jsem si na knížku Gičina Funakošiho „The Twenty Guiding Principles of Karate“ (autor: Jótaró Takagi, překlad do angličtiny: John Terramoto; vydalo nakladatelství Kodansha International v roce 2003, česky zatím nevyšla). Je podobná v tom, že každá kapitola začíná citátem, příslovím prostě nějakou myšlenkou, která je rozebrána a vysvětlena na příkladech. Obě knížky zdobí krásné kaligrafie. Jenže Funakošiho kniha je mi přece jen trochu vzdálená – třeba jako nějaký klasický náboženský text. To neznamená, že není platná (právě naopak), ale prostě není ze současnosti a některé obrazy nebo přirovnání jsou pro mě těžko srozumitelné.

Naproti tomu Vladimír Hotovec k nám mluví ze žhavé současnosti. Má stejné radosti i starosti jako většina ostatních a neskrývá to. Musí řešit základní otázky existenční, rodinné atd. prostě to, čím žije většina normálních lidí. Aspoň tohle na mě zapůsobilo nejsilněji. Je to moderní knížka o tradičním bojovém umění.

Autor se snaží vypořádat s kulturními rozdíly mezi Japonci a Čechy, snaží se z každé situace si vzít nějaké ponaučení, snaží se… (O co vlastně?) – najít sám sebe. Někdy zjišťuje, že třeba zbytečně potlačoval sám sebe. Jindy pochybuje a klade si spoustu otázek. A tím vším je mi jeho knížka blízká. Neshlíží na nás z výšin mistra a nepoučuje; spíš se dělí o zkušenosti a zážitky a vysvětluje, jakými zásadami se sám řídí. Velice zajímavé je, že autor zaznamenává, co mu říká jeho druhé já. Jeho vnitřní hlas, který ho vede. V jeho poutavém vyprávění je něco upřímného a poctivého, a proto mám z téhle knížky velkou radost.

Knihu zdobí velký počet kaligrafií, které vytvořil Petr Geisler. Moc se mi líbily, a tak jsem – nic netuše – jeho jméno zkusil vyhledat na internetu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděl, že autor ilustrací letos v lednu zemřel.

Zimní seminář v Brně

Poslední lednový víkend (31. 1. - 1. 2.) se v Brně konal seminář Jana Steklého (3. dan JKA). Objevil jsem některá slabá místa, na která se zaměřím v dalším tréninku. Především je to špatné držení těla. S tím se potýkám už dlouho, ale teď snad už vím i proč. Lidově řečeno vystrkuji příliš zadek, což je zase způsobeno povolenými břišními svaly.

Kihon: cvičilo se hodně věcí a nemá cenu je všechny popisovat. Popíšu jen své nedostatky, na které musím pamatovat. Při kopech prováděných pomalu jsem schopen jakžtakž dodržovat správnou techniku, ale při rychlém provedení se to výrazně zhorší. Na tohle si musím dát pozor a cvičit kopy také plnou rychlostí při překroku.

Cvičily se katy Heian nidan, Heian sandan, Tekki šódan, Tekki nidan a Tekki sandan.

Heian nidan: Při přechodu z osmého do devátého pohybu důrazný a současný došlap s krytem šutó-uke. Pozor také na levé mae-geri (pohyb č. 20).
Heian sandan: druhá a třetí technika je hod. Tate-uraken-uči švihem bez zatuhnutí v okamžiku úderu.
Tekki šódan: te-aši-dódži na začátku a na konci katy. První pohyb se provádí rychle. Druhý pohyb (čúdan-kake-uke) bez nápřahu rovnou z předchozí pozice.
Tekki nidan: pozor na správné provedení cukami-uke.

Dále se cvičilo gohon-kumite (i méně obvyklé formy), džú-ippon-kumite (důraz se kadl na maai a zanšin) a kihon-ippon-kumite (maai).

Musím se zaměřit na zpevnění břišních svalů, které se ulejvají hlavně při mnohahodinovém sezení u počítače, a na to, abych nevystrkoval zadek. Pomoci mi v tom může také posilování ze sedu na patách, které jsme si vyzkoušeli a výborné cvičení na postoje zenkucu-dači, kokucu-dači a kiba-dači, které jsme se naučili.

Seminář se mi velice líbil a je podle mého škoda, že se ho účastnilo tak málo lidí. Já mám na nějakou dobu o čem přemýšlet a co cvičit.