Oi-cuki

Znovu se vracím k základnímu úderu s překrokem do zenkucu-dači. Neustále si hlídám te-aši-dódži, ale musím dávat pozor, abych nesklouzl ke starým chybám.

Abych tomu úplně předešel, začal jsem cvičit oi-cuki tak, že se snažím být tam rukou dřív než nohou. Prostě vykonat úder dřív než došlápnu do zenkucu-dači. A víte s jakým výsledkem? Kupodivu mi z toho vychází oi-cuki s přesným te-aši-dódži. Prostě se snažím být tam rukou dřív, ale zase nezačínat s úderem dříve než zadní noha mine přední. A výsledkem je, že jsem tam rukou málokdy dřív, spíš přesně s došlapem nohy do zenkucu-dači.

Přitom úder je najednou dynamický. Když jsem se začínal učit te-aši-dódži, tak jsem pohyb ruky i nohy začínal současně, tzn. že úder „se nesl“ k cíli rychlostí překroku. Žádná závratná rychlost to nebyla a dost mě to trápilo. O dynamickém úderu se nedalo ani mluvit. Zato teď je v tom trochu švih. Od okamžiku, kdy jsou nohy na stejné úrovni, je sice potřeba trochu zabrat horní polovinou těla (mám na provedení úderu jen druhou půli kroku), ale výsledné oi-cuki je dynamičtější. Dokonce se zrychluje překrok, protože nohy nechtějí zůstat pozadu a snaží se dohnat ruku, která však má „za úkol“ být tam jako první.

Oi-cuki

Psát o nejjednodušších věcech je to nejtěžší. S úderem oi-cuki se potýkám od samého začátku. Pořád si lámu hlavu, jestli mají být v konečné fázi boky, respektive ramena úplně rovně, nebo jsou mírně šikmo. V současné době je trend stát v konečné fázi kolmo k soupeři, boky zavřené jako při gjaku-cuki a ramena rovně (žádné není vysunuté dopředu). Naproti tomu T. Ohshima jasně říká, že při oi-cuki je v ose úderu, která je tvořená patou zadní nohy, boky a pěstí, také rameno. Takový úder je určitě delší. Jak to tedy vlastně je?

Myslím, že nejdůležitější je vrhnout boky vší silou dopředu. Odrazit se jednou nohou a vystrčit boky co nejdál před sebe. Možná by bylo dobré cvičit to napřed bez rukou (například z heisoku-dači a potom i s překrokem ze zenkucu-dači), a teprve potom přidat úder.

Pěkně je to vidět na následujícím videu (Masao Kagawa): http://www.youtube.com/watch?v=8844BzvEyMs

Na webu The Shotokan Way (viz odkaz v levé části blogu) je na uvedené téma zajímavá diskuze nazvaná Oi-Zuki...Hips Square or Not? (v angličtině) Z této diskuze vyplývá, že v zásadě pro jednoduchost platí, že boky jsou kolmo k cíli, ale jemnější a přesnější je vysunout bok útočící ruky zhruba o 10 % dopředu, aby byl prostor pro navázání technikou gyaku-cuki.

Paul Herber zde uvádí následující cvičení od M. Nakajamy:
1. vpřed do zenkucu-dači s oi-cuki (bok na straně úderu o 10 % vysunutý dopředu)
2. gjaku-cuki (boky v pozici šómen)
3. kizami-cuki (boky v pozici hanmi)
4. gjaku-cuki (boky v pozici šómen)
Důraz se klade na tři základní pozice boků (10 %, šómen a hanmi) a z toho vyplývající čtyři mechanismy úderů.