Oi-cuki

Znovu se vracím k základnímu úderu s překrokem do zenkucu-dači. Neustále si hlídám te-aši-dódži, ale musím dávat pozor, abych nesklouzl ke starým chybám.

Abych tomu úplně předešel, začal jsem cvičit oi-cuki tak, že se snažím být tam rukou dřív než nohou. Prostě vykonat úder dřív než došlápnu do zenkucu-dači. A víte s jakým výsledkem? Kupodivu mi z toho vychází oi-cuki s přesným te-aši-dódži. Prostě se snažím být tam rukou dřív, ale zase nezačínat s úderem dříve než zadní noha mine přední. A výsledkem je, že jsem tam rukou málokdy dřív, spíš přesně s došlapem nohy do zenkucu-dači.

Přitom úder je najednou dynamický. Když jsem se začínal učit te-aši-dódži, tak jsem pohyb ruky i nohy začínal současně, tzn. že úder „se nesl“ k cíli rychlostí překroku. Žádná závratná rychlost to nebyla a dost mě to trápilo. O dynamickém úderu se nedalo ani mluvit. Zato teď je v tom trochu švih. Od okamžiku, kdy jsou nohy na stejné úrovni, je sice potřeba trochu zabrat horní polovinou těla (mám na provedení úderu jen druhou půli kroku), ale výsledné oi-cuki je dynamičtější. Dokonce se zrychluje překrok, protože nohy nechtějí zůstat pozadu a snaží se dohnat ruku, která však má „za úkol“ být tam jako první.

Oi-cuki

Psát o nejjednodušších věcech je to nejtěžší. S úderem oi-cuki se potýkám od samého začátku. Pořád si lámu hlavu, jestli mají být v konečné fázi boky, respektive ramena úplně rovně, nebo jsou mírně šikmo. V současné době je trend stát v konečné fázi kolmo k soupeři, boky zavřené jako při gjaku-cuki a ramena rovně (žádné není vysunuté dopředu). Naproti tomu T. Ohshima jasně říká, že při oi-cuki je v ose úderu, která je tvořená patou zadní nohy, boky a pěstí, také rameno. Takový úder je určitě delší. Jak to tedy vlastně je?

Myslím, že nejdůležitější je vrhnout boky vší silou dopředu. Odrazit se jednou nohou a vystrčit boky co nejdál před sebe. Možná by bylo dobré cvičit to napřed bez rukou (například z heisoku-dači a potom i s překrokem ze zenkucu-dači), a teprve potom přidat úder.

Pěkně je to vidět na následujícím videu (Masao Kagawa): http://www.youtube.com/watch?v=8844BzvEyMs

Na webu The Shotokan Way (viz odkaz v levé části blogu) je na uvedené téma zajímavá diskuze nazvaná Oi-Zuki...Hips Square or Not? (v angličtině) Z této diskuze vyplývá, že v zásadě pro jednoduchost platí, že boky jsou kolmo k cíli, ale jemnější a přesnější je vysunout bok útočící ruky zhruba o 10 % dopředu, aby byl prostor pro navázání technikou gyaku-cuki.

Paul Herber zde uvádí následující cvičení od M. Nakajamy:
1. vpřed do zenkucu-dači s oi-cuki (bok na straně úderu o 10 % vysunutý dopředu)
2. gjaku-cuki (boky v pozici šómen)
3. kizami-cuki (boky v pozici hanmi)
4. gjaku-cuki (boky v pozici šómen)
Důraz se klade na tři základní pozice boků (10 %, šómen a hanmi) a z toho vyplývající čtyři mechanismy úderů.

Šutó-uke

Ruka, která provádí kryt, je v nápřahu před opačnou tváří. Chybou je přehnaný nápřah, kdy ruku dáváme za krk. Podle T. Óšimy se při nápřahu jedná o stejnou polohu, jako když předpaženou ruku pokrčíte v lokti a dáte ji k opačnému uchu. Zápěstí je úplně rovně, prsty jsou mírně ohnuté. V konečné poloze je dlaň sekající ruky ve výši ramene. Chybou je, když ruku držím příliš vodorovně nebo hodně vpředu. Malíková hrana je mírně (nikoli maximálně) vytočena ven a loket je přitažený k boku. Tělo je otočené víc než v hanmi.

Videozáznam, na kterém předvádí kryt Masao Kagawa: http://www.youtube.com/watch?v=HZJG71v3qRs

Joko-geri

Existují dvě varianty: joko-geri-keage a joko-geri-kekomi. Jsem toho názoru, že u obou kopů je nápřah stejný, a liší se provedení kopu. V nápřahu je koleno kopající nohy zvednuté a vytočené do strany. Chodidlo kopající nohy se dotýká vnitřní strany kolene stojné nohy. Sice jsem napsal, že nápřah je stejný, ale vytočení do strany při kekomi nebývá tak výrazné jako při keage.

Joko-geri-keage je obdobou mae-geri-keage, ale tentokrát kopeme do strany. Vnější hranou nohy kyvadlovým pohybem švihneme nahoru a v zápětí nohu stáhneme zpět do nápřahu. Zasahujeme například podpaží.

Joko-geri-kekomi je obdobou mae-geri-kekomi. Nohu z nápřahu vytrčíme směrem k cíli. Přitom zcela propneme koleno a použijeme sílu boků. Trup je pokud možno rovně a v ose kopu (nepředkláníme ani neodkláníme se). Zasahujeme například solar plexus nebo žebra.

Záznam joko-geri-kekomi M. Kagawy (od 1.25): http://www.youtube.com/watch?v=2HDCc0qjSq0