Vyšla nová knížka o karate v češtině. Jmenuje se Karate – cesta k prvnímu danu, vydalo jí nakladatelství Grada a jejím autorem je Karel Strnad (6. dan JKA WF). Knížka má 190 stran a obsahuje více než tisíc fotografií.
Zajímalo by mě, kdo je vyfocený na úvodní stránce a na první fotografii uvnitř knihy. Autor to není (ten má fotografii na konci knihy) a v knize to nikde uvedeno není. Mohl by to být H. Nišijama, ale jistý si tím nejsem.
Kniha zápasí s přepisem japonských slov do češtiny, což do určité míry chápu, ale například v českém překladu Dynamického karate od M. Nakajamy (Naše vojsko 1994) se tento problém podařilo vyřešit lépe (důsledný přepis do češtiny), i když tam zase občas pokulhával překlad. Ve většině případů je ponechán anglický přepis japonštiny (např. oi-zuki nebo zenkutsu-dachi), ale občas je v knize uveden i český přepis (např. JOJ).
Hned v úvodní předmluvě jsou překlepy („Rád bych též poděkovat...“, „...technickému ředitali JKA Evropa...“). Naštěstí je to ojedinělý výskyt. V dalším textu už jsem překlepy nenašel. V předmluvě na straně 8 chybí zmínka o Janu Steklém, který je na řadě fotografií.
Přes tyto drobnosti hodnotím knihu kladně. Knížek podobného druhu, kde jsou popsané vyšší katy, je v češtině jako šafránu. Osobně mám velkou radost právě z části „Kata Shotokan ryu“, kde jsou uvedeny důležité body každé katy. A právě v upozornění na nejčastější chyby v základní technice (kihon), katách i kumite vidím největší přínos této knihy.
Zprvu jsem byl zmatený z toho, kolik různých lidí je na fotografiích, ale nakonec proč ne; je to vlastně docela zajímavé vidět cvičit karate tolik nositelů černých pásů.
Potom jsou zde zmíněné různé větve stylu Šótókan, což mi napřed přišlo matoucí, ale na druhou stranu chápu, že autor sledoval dva cíle: aby kniha zaujala i jiné studenty karate, než jen z mateřské organizace JKA a aby kniha ukázala, že mezi jednotlivými větvemi existují jen malé rozdíly. Autor zdůrazňuje, co je společné na úkor toho, co se liší (i když to nepřehlíží). Což je v dnešní době, kdy se každý vyhraňuje vůči ostatním, rozhodně sympatické. Na konci knihy postrádám slovníček pojmů a rejstřík.
Jinak mám z té knížky opravdu radost a budu se k ní určitě vracet. Člověk má tendenci psát o chybách a to dobré bere jaksi automaticky, ale tak to není. Na knize je vidět kus práce a je v ní mnoho nového, dosud nepublikovaného. Osobně bych byl radši, kdyby část věnovaná kumite byla podrobnější. Když to říkám, mám tím na mysli knihu H. Kanazawy: Karate - fighting techniques (Kodansha 2004). Ale autor se soustředil na to podstatné – v čem se nejvíce chybuje. Že se v ukázkách setkáváme se známým útok džódan-oi-cuki, obrana age-uke/gjaku-cuki, na které pomalu nepotřebujeme fotografie – to už je naše věc, co si z toho člověk vezme.
Knihou se jako červená nit táhnou některé detaily (te-kubi, aši-no-ura, unsoku), které právě jsou podstatné pro styl Šótókan a autor jim určitě ne náhodou věnuje tolik pozornosti. Řekl bych, že právě tyto drobnosti jsou na knize to nejcennější.
