Na letní soustředění do Rumburku jsem přijel 11. 8. večer, zkoušky se konaly v pátek 14. 8. a v sobotu dopoledne jsem jel za rodinou na Šumavu. Podařilo se mi složit zkoušku na 3. kjú. Odvezl jsem si cenné zkušenosti, diplom a naražená žebra, která mě trápila celou dovolenou. Nechal jsem tam pár kilogramů, což navazující dovolená trochu zkazila.
Zápis z 13. 8. 2009 (polední trénink):
V polovině tréninku jsem měl chuť toho nechat a odjet. Prostě zaplatit, co jsem odcvičil a zmizet. Nějaké karate mi může být ukradené, říkal jsem si. Ale pak se to změnilo. Ostatní jsou přece mnohem unavenější než já, protože cvičí už od soboty, zatímco já přijel až na poslední trénink v úterý večer. Celé soustředějí je zaměřené hlavně na kumite, a to na džú-kumite. Kromě ranních tréninků se vlastně pořád cvičí kumite. Proto ty chrániče... Leni udělala dobře, že se mnou nakonec nejela. Tohle má smysl jenom pro mě a o tom také občas pochybuji. Možná až bude Jonáš větší, tak budeme jezdit spolu, pokud bude cvičit, a já u karate do té doby vydržím. (z tréninkového deníku)
Zápis z 13. 8. 2009 (večerní trénink):
Trénink byl nesmírně náročný, protože jsme napřed cvičili kihon na 4. kjú podle děčínského dódžó, což jsou vlastně kombinace na zkoušky na 1. dan. Potom následovaly různé formy řízeného kumite – vždy na levou a pravou stranu. Dále posilování a nakonec strečink. Jenže sensei potom řekl, že si máme znovu nandat chrániče. Vyšší technické stupně šly dopředu a my do řady před ně a začalo se cvičit randori. Nebralo to konce, protože starších žáků bylo asi deset a nás čtyři až pět na každého. (z tréninkového deníku)
