Byli jsme ve Vidnavě. Tam můžu do tělocvičny, takže jsem mohl po delší době cvičit. Učil jsem se katy Džiin a Bassai šó. Ale budu psát jen o té druhé. Bylo to podruhé, co jsem ji skutečně cvičil. Předtím jen jednou na semináři v Brně. Až doteď jsem si katu cvičil jen v hlavě. A zjistil jsem tohle:
V představě můžu katu zacvičit celou. To ale neznamená, že když ji začnu opravdu cvičit, budu všechno přesně vědět. Neměl jsem potíže s tím, jaká technika následuje. Ale měl jsem potíže s obraty, třeba hned třetí pohyb. Kterou nohu přitáhnout? Přece jako v Bassai dai! (Aspoň já v tom pohybu vidím podobnost.)
Uvědomuji si, že by bylo lepší vybrat některou katu, kterou už znám, a cvičit tu. Nebo cvičit kihon. Což samozřejmě není nic nového – píše se to v každé knížce o karate.
Je to jako když jsem hrál na kytaru a místo abych cvičil nějakou skladbu, kterou jsem znal, tak jsem se pustil do učení nové skladby. Schopnost naučit se něco nazpaměť automaticky neznamená, že to umím, že to mám zvládnuté. Šprtat neznamená umět. Umění se dostavuje až po tolika opakováních, že se bojím to vůbec odhadnout, natož sebrat odvahu k tomu podstoupit tuhle trnitou cestu. Tak moc jsem netrpělivý: hrrrrrr honem se něco nového naučit. Jedna strana mince, a co ta druhá, ha? Měl bych aspoň jednou zkusit tuhle cestu projít.
Někdy se dostaví únava a stagnace. Zdá se, že není co cvičit, stává se z toho stereotyp. V takovém případě je asi na místě naučit se novou katu. Jenže ono je naučit a naučit - zvlášť v karate. Takže zase jsem objevil Ameriku, kterou už přede mnou dávno objevili druzí. Kdybych se radši věnoval katě Bassai dai nebo nějaké katě Heian...
Zdá se, že snaha osvojit si nějaký obor, nějakou dovednost spočívá v tom, že člověk neustále dělá chyby, díky kterým poznává, jak by to měl dělat správně. A ještě něco: Spoléhat příliš na myšlení je ošidné. Ostatně stejně tak je ošidné spoléhat pouze na cit. Ale pro mě platí spíš to první varování.
