Perfektní trénink

Někdy všechno vychází tak, jak má. Když jdu cvičit ven, tak ráno vstanu brzy; mám vyprané a sbalené čisté kimono; venku není ani moc horko, ani moc chladno; mám dostatek času a nemusím spěchat do práce atd. Prostě ideální podmínky. Navíc se mi třeba cvičí dobře a nic mě nebolí. To je potom perfektní trénink. Jenže těch je jenom pár. Po nich přijdou dny, kdy se třeba všechno úplně nedaří. Nejsou ideální podmínky, není ani dostatek času, jsou jiné starosti. Buď nejdu cvičit vůbec, což jsem dělal až donedávna. Nebo si už dopředu řeknu, že ten dnešní trénink sice nebude ideální, ale bude aspoň nějaký – lepší, než žádný. Pak jdu třeba na chvíli do parku, kde si zacvičím 10x katu Tekki šódan a zase se vrátím do práce. To má k perfektnímu tréninku daleko, ale večer jsem rád i za těch deset kat.

Ideální trénink je v pěkné a čisté tělocvičně (dódžó) v kimonu a bez vnějšího stresu. Ale někdo cvičí třeba na toaletách v práci nebo doma v pokoji (když děti spí), případně někde vzadu na parkovišti. To se rozumí, že bez kimona a v omezených podmínkách, ale možná to má o to větší cenu.

Trénink v červenci a srpnu

Tohle bude další příspěvek typu „sypu si popel na hlavu“, neboť v červenci jsem byl cvičit pětkrát a prim hrála kata Empi (24x). V srpnu jsem byl cvičit taky pětkrát a na pořadu byla hlavně kata Heian 2 (51x). Neveselé skóre může zlepšit jedině skutečnost, že jsem chodil pravidelně běhat, a to oba dva měsíce - vždy zhruba půl hodiny / necelých 5 km. A jinak dovolená u rodičů a v srpnu nad chutí cvičit často vyhrála relativně v klidu vykouřená dýmka. Jen co dokouřím tuhle dýmku, vysypu si popelník na hlavu...

Možná je to také tím, že bych chtěl mít vždycky perfektní trénink. Tzn. pokud možno vstát ráno co nejdřív a jít na stadion, ale musí být pěkně a nesmím jít večer na pivo. Nesmím mít moc práce, ale zase aspoň nějakou atd. Asi budu muset slevit ze svých nároků, protože ideální konstelace nastává jen občas. Většinou je to spíš naopak.

Trénink v červnu

V červnu jsem byl cvičit ráno 8x a k tomu ještě asi 4x večer běhat. Cvičil jsem katy Heian 1, Heian 2 a Empi, kterou jsem se v červnu naučil zrcadlově, tzn. na obě strany. Ještě se mi to trochu plete, ale začínám si zvykat i na tu "druhou" variantu.

Vytáhnul jsem z ní dvě sekvence, které cvičím zvlášť na obě strany. První je od gedan barai (5. pohyb)  až po gedan barai (9. pohyb) nakonec se vrátím do hačidži dači a zopakuji to samé na druhou stranu. Druhá je od gedan barai (19. pohyb) až po gedan barai (25. pohyb). Nakonec se zase vrátím do hačidži dači a to samé na druhou stranu. Tohle asi není moc zajímavé čtení. Pohyby uvádím podle Best Karate 7.

Cvičím ještě pohyb do čtyř stran; jsem těmi světovými stranami docela posedlý. Asi se potřebuju zorientovat:-) Použil jsem k tomu sekvenci ze začátku katy Unsu, která začíná kombinací tate šutó uke / gjaku cuki a opakuje se do čtyř stran. Teď se k tomu dá přidat podobná část ze závěru katy Džiin (Jiin), která je ale mnohem delší. Začíná stejně, ale po tate šutó uke následuje v rychlém sledu gjaku cuki, oi cuki, mae geri, gjaku cuki a dvojitý kryt (gedan barai + uči uke). Když celou kombinaci zacvičím bez přerušení do všech čtyř stran, vydá to skoro na krátkou katu. Cvičím to takhle, abych získal větší dynamiku, ale stále mám své tempo:-)

Ještě jednou hodina zajíce

On je to možná králík, a navíc ještě divoký, ale to se mi zatím nepodařilo zjistit. Podstatné je, že ranní cvičení je asi to nejhorší, co jsem si mohl vymyslet. Dostává se to tak daleko, že někdy se budím už kolem čtvrté (nebo mi vzbudí holubi, kteří přiletí za okno) a od té doby přemýšlím, jestli mám jít cvičit. Nakonec se třeba v půl sedmé rozhodnu, že zůstanu doma.

Ráno hledám všechny možné i nemožné argumenty, abych mohl zůstat doma. Například: byl jsem včera (to je pádn argument a většinou poslechnu), je zataženo (když prší nebo třeba jen krápe, tak nejdu automaticky), Sára je nemocná (nebo Jonáš - oni jsou skoro pořád nemocní), Leni zase v noci kvůli dětem nespala (na tom se celkem nic nemění), měl bych místo toho jít radši dřív do práce (ve skutečnosti je půl devátá akorát), nebudu mít dost energie a v práci budu unavený (spíš toho víc udělám po tréninku, než když nejdu). Ve skutečnosti jsou všechny argumenty falešné; nic z toho ve skutečnosti neplatí, a pokud k nim přihlédnu, výsledek je stejně jinak. Jenomže to není tak jednoduché. Někdy si prostě přiznám, že se mi nechce a potom zůstanu doma. Mám sice výčitky, ale zase ne tak velké.

Ale teď jsou měsíce, kdy se ráno dá venku cvičit. Potom přijde říjen, listopad, a to nemluvím o zimních měsících, kdy budu mít prostě smůlu, i kdybych stokrát chtěl. Takže bych měl ten čas dobře využít, dokud to jde.

Zjišťuju, že je úplně jedno, co cvičím. Lhostejno, zda piluji stále stejnou katu nebo skáču z jedné na druhou. Záleží jenom na tom, jestli jdu cvičit, nebo ne. To je podstatné a také nejtěžší.

Hodina zajíce

Během letních měsíců je potřeba jít cvičit co nejdříve. Vychází-li v červnu slunce před pátou hodinou (zapadá před devátou), tak už po sedmé ráno začíná být horko. Navíc na stadion chodí dopoledne školy, a tak mám často diváky, kteří se evidentně dobře baví, a dokonce někdy i tleskají. Beru to jako propagaci karate a aspoň se musím trochu snažit. Ideální by bylo stihnout trénink ještě v hodině zajíce (tzn. v červnu do půl osmé). Já to sice vím, ale zařídit se podle toho není úplně lehké. Tenhle blog začíná být hlavně o tom, že ráno nemůžu vylézt z postele:-)

O kumite

Pořád o tom přemýšlím, ale ne a ne to dát na papír. Jde mi cvičení o kumite. Nevěřili byste, jak málo stačí ke zlomení nosu, vyražení/uražení zubu, naražení nebo zlomení žebra. Mám s tím zkušenosti, protože jsem to zažil na vlastní kůži. Ještě musím předeslat, že kumite už léta necvičím, protože trénuju sám, takže následující příspěvek představuje teoretické úvahy někoho, kdo občas cvičí kihon a katy. 

Když cvičím kihon nebo katy, snažím se provádět údery, kopy a kryty tak, aby byly účinné (tzv. naplno). Jenže když máte cvičit kumite, tak to samozřejmě nejde. Když cvičíte s partnerem, máte instinktivně obavy, aby vám neublížil a abyste vy neublížili nebo nezranili svého partnera. To je přirozené. A kdo to takhle necítí, a vůbec se nebojí, že ho strefíte, nebo skutečně chce někomu ublížit, nemá v dódžó co pohledávat, protože je nebezpečný sobě i ostatním.

Novozélanďan André Bertel má vynikající blog o karate. V jednom ze svých příspěvků o kihon ippon kumite, který je zde: http://andrebertel.blogspot.com/2011/05/kihon-ippon-kumite.html, mimo jiné píše, že útočník je ta důležitější osoba. Dále píše, že když s ním (s Andrém) budete cvičit a nevykryjete jeho útok, tak vás určitě zasáhne, protože on současně cvičí útok. To mi přišlo trochu silné tvrzení a musel jsem nad tím hodně přemýšlet, jestli je to špatné nebo dobré. Nedošel jsem k jednoznačnému závěru, ale těžko můžu jako 3 kjú hodnotit nebo soudit, co píše 6. dan. Přesto si říkám, že cílem jakéhokoli cvičení/tréninku přece nemůže být někoho zranit. To by měl za chvíli prázdné dódžó. Bezpečnost a zdraví cvičících, tzn. vyvarovat se úrazů – to by podle mého mělo být na prvním místě.

Takže cvičit kumite nebo necvičit? Funakoši byl proti. Potom přišli mladší a pod vedením Masatošiho Nakajamy začali vytvářet pravidla tréninkového a soutěžního kumite a zavedli princip sun dome. Jenže jak chcete účinně cvičit kumite a přitom zajistit, aby nedocházelo k úrazům? Jak mám někoho chtít zasáhnout do zubů (přece cvičím útok na džódan), ale přitom ho nezranit, když to náhodou nevykryje? To si přece protiřečí. Přitom je to základní pokyn, který slyšíte v dódžó při cvičení kumite.

Zasahovat cíl plnou silou podle mého nejde kvůli možným úrazům, ale to je právě způsob jaký popisuje André Bertel, protože obránce i útočník se nejvíc naučí, ale musejí počítat s rizikem zranění.

Zasekávat techniky dva centimetry před cílem (tzv. sun dome) mi přijde nesprávné, protože se tím učím špatnou vzdálenost. Techniky nejsou účinné. Je to však jediné pravidlo, které zajistí dostatečnou bezpečnost při cvičení začátečníků, proto tohle pravidlo nechci odsuzovat. Spíš chci upozornit na jeho nedostatky, které si možná všichni (až na mě) uvědomují.

Zasahovat plnou silou vedle hlavy soupeře, jak to někdy vidím na YouTube, mi přijde nebezpečné, protože co když obránce zrovna uhne a můj úder, mířený do prázdna, ho zasáhne. Navíc on bude krýt něco, co ho ve skutečnosti nezasáhne, takže se nic nenaučí.

Možná existuje ještě jiná cesta:  Při cvičení kumite se zaměřím na správnou vzdálenost od soupeře – maai, na načasování, pohyb boků/těžiště/těla, na práci nohou, na tai sabaki, případně na to, zda budu reagovat taktikou go no sen nebo sen no sen atd., ale nebudu se tolik soustředit na to, zda rukou nebo nohou zasáhnu cíl. O to mi tolik nepůjde. Budu předpokládat, že když udělám všechno výše uvedené, tzn. že dodržím správnou (účinnou) vzdálenost a techniku správně načasuji, použiji boky atd., tak bude výsledek dobrý. Zaměřím se na to hlavní – na to, co se chci naučit – a o zásah/výsledek se tolik nebudu zajímat. Moje technika potom bude opravdová a účinná i bez závěrečného zásahu. Jako lukostřelec, který perfektně provedl výstřel, se nedívá za šípem a nestará se, zda zasáhl cíl. Ví, že když výstřel provedl dobře, je dobrý zásah jistý. Naopak chci-li hrozně moc zasáhnout cíl, ale výstřel za nic nestojí, tak se stejně nestrefím, i kdybych chtěl sebevíc. Sám se divím, jak jsem se od karate dostal až k lukostřelbě, ale vidím tu paralelu, protože jsem kdysi taky trochu střílel – a nešlo mi to, protože jsem se chtěl strefovat.

Karatistův duben a květen

V dubnu jsem nebyl cvičit ani jednou, ale v květnu už jsem konečně cvičil po ránu venku na stadionu. Vylézt z postele kolem šesté ráno mě stojí skutečně hodně námahy, a když se k tomu přidají nemocné děti nebo hodně práce, tak je vymalováno a nikam se nejde. Stihl jsem to jen sedmkrát a cvičil hlavně Heian šódan, nidan a sandan, dále Hangecu, Džunró šódan a Gjaku cuki no kata.

Cvičil jsem také Kanku dai - na obě strany. Všiml jsem si takové drobnosti, že při levém tate šutó uke v úvodní části kata jak J. Ósaka, tak T. Asai současně přitahují o kousek levou nohu k pravé (do hačidži dači). Před joko geri keage znovu přitáhnou levou nohu - tentokrát už téměř k pravé, kterou se kope. O tom druhém přitažení jsem věděl, ale teď jsem objevil to první, kterého jsem si doteď nevšiml. Cvičil jsem také kryt v kiba dači, který následuje po kombinaci levé uraken uči > tecui uči > pravé empi uči > gedan barai pravačkou. A teď je překrok do kiba dači s krytem. Tohle místo mi přijde v celé katě nejtěžší. Následuje otočení k zadní stěně a nidan geri nakonec - od té kombinace uvedené výše až sem to je pro mě nejtěžší část.

Karatistův březen

Tak už tady máme březen, což je první měsíc, kdy se dá cvičit venku v kimonu a naboso. Tedy pokud se vydaří počasí, které je stále ještě vrtkavé. Na konci zimy a začátku jara vždycky chodím běhat, ale s postupem jara s běháním přestanu a začnu místo toho cvičit. V lednu a únoru jsem necvičil, protože venku se nedalo (a na tělocvičnu nebyly peníze). Vracím se k základním katám Heian, konkrétně teď k Heian šódan a Heian nidan, které cvičím na obě strany.

Novoroční předsevzetí 2011

Rok se s rokem sešel a tak se ohlížím do minulosti a plánuji, co budu cvičit letos. V druhé polovině roku se mi podařilo najít způsob, jak pokračovat ve cvičení: Pokud to dovolilo počasí, chodil jsem brzy ráno ven na atletický stadion. Také jsem chodil cvičit do tělocvičny na Parádu, ale to spíš jen výjimečně, a ve Vidnavě do školní tělocvičny. Loni jsem si zacvičil katy Džiin, Bassai šó a Kanku šó, jak jsem si předsevzal. Naučil jsem se také Džunró jondan, a dokonce i Rantai, kterou jsem si vždycky přál umět. Nejvíc jsem cvičil v srpnu a září. Měsíce předtím i potom byly slabé. I tak jsem si zacvičil 617 kat. Nejvíc jsem cvičil katu Heian šódan (351x/celkem ji mám 572x) a potom Gjaku cuki no katu (57x). V prosinci jsem byl cvičit pětkrát, což je méně než polovina normálního stavu.

V letošním roce chci pokračovat ve cvičení venku, jakmile to bude možné. To by mohlo být tak v březnu nebo dubnu. Do té doby snad budu moci občas cvičit na Parádě. Letos se spíš než na učení nových kat chci zaměřit na důkladnější studium těch, které už znám, například Heian, Tekki, Empi nebo Gankaku (!) a chtěl bych se dostat přes tisícovku odcvičených kat. Buď budu pokračovat katou Heian šódan, nebo se pustím do Heian nidan – ještě uvidím. Když bych se učil nějakou další katu, tak to bude s největší pravděpodobností Činte nebo Džunró godan. Oss!