Když cvičím kihon nebo katy, snažím se provádět údery, kopy a kryty tak, aby byly účinné (tzv. naplno). Jenže když máte cvičit kumite, tak to samozřejmě nejde. Když cvičíte s partnerem, máte instinktivně obavy, aby vám neublížil a abyste vy neublížili nebo nezranili svého partnera. To je přirozené. A kdo to takhle necítí, a vůbec se nebojí, že ho strefíte, nebo skutečně chce někomu ublížit, nemá v dódžó co pohledávat, protože je nebezpečný sobě i ostatním.
Novozélanďan André Bertel má vynikající blog o karate. V jednom ze svých příspěvků o kihon ippon kumite, který je zde: http://andrebertel.blogspot.com/2011/05/kihon-ippon-kumite.html, mimo jiné píše, že útočník je ta důležitější osoba. Dále píše, že když s ním (s Andrém) budete cvičit a nevykryjete jeho útok, tak vás určitě zasáhne, protože on současně cvičí útok. To mi přišlo trochu silné tvrzení a musel jsem nad tím hodně přemýšlet, jestli je to špatné nebo dobré. Nedošel jsem k jednoznačnému závěru, ale těžko můžu jako 3 kjú hodnotit nebo soudit, co píše 6. dan. Přesto si říkám, že cílem jakéhokoli cvičení/tréninku přece nemůže být někoho zranit. To by měl za chvíli prázdné dódžó. Bezpečnost a zdraví cvičících, tzn. vyvarovat se úrazů – to by podle mého mělo být na prvním místě.
Takže cvičit kumite nebo necvičit? Funakoši byl proti. Potom přišli mladší a pod vedením Masatošiho Nakajamy začali vytvářet pravidla tréninkového a soutěžního kumite a zavedli princip sun dome. Jenže jak chcete účinně cvičit kumite a přitom zajistit, aby nedocházelo k úrazům? Jak mám někoho chtít zasáhnout do zubů (přece cvičím útok na džódan), ale přitom ho nezranit, když to náhodou nevykryje? To si přece protiřečí. Přitom je to základní pokyn, který slyšíte v dódžó při cvičení kumite.
Zasahovat cíl plnou silou podle mého nejde kvůli možným úrazům, ale to je právě způsob jaký popisuje André Bertel, protože obránce i útočník se nejvíc naučí, ale musejí počítat s rizikem zranění.
Zasekávat techniky dva centimetry před cílem (tzv. sun dome) mi přijde nesprávné, protože se tím učím špatnou vzdálenost. Techniky nejsou účinné. Je to však jediné pravidlo, které zajistí dostatečnou bezpečnost při cvičení začátečníků, proto tohle pravidlo nechci odsuzovat. Spíš chci upozornit na jeho nedostatky, které si možná všichni (až na mě) uvědomují.
Zasahovat plnou silou vedle hlavy soupeře, jak to někdy vidím na YouTube, mi přijde nebezpečné, protože co když obránce zrovna uhne a můj úder, mířený do prázdna, ho zasáhne. Navíc on bude krýt něco, co ho ve skutečnosti nezasáhne, takže se nic nenaučí.Zasekávat techniky dva centimetry před cílem (tzv. sun dome) mi přijde nesprávné, protože se tím učím špatnou vzdálenost. Techniky nejsou účinné. Je to však jediné pravidlo, které zajistí dostatečnou bezpečnost při cvičení začátečníků, proto tohle pravidlo nechci odsuzovat. Spíš chci upozornit na jeho nedostatky, které si možná všichni (až na mě) uvědomují.
Možná existuje ještě jiná cesta: Při cvičení kumite se zaměřím na správnou vzdálenost od soupeře – maai, na načasování, pohyb boků/těžiště/těla, na práci nohou, na tai sabaki, případně na to, zda budu reagovat taktikou go no sen nebo sen no sen atd., ale nebudu se tolik soustředit na to, zda rukou nebo nohou zasáhnu cíl. O to mi tolik nepůjde. Budu předpokládat, že když udělám všechno výše uvedené, tzn. že dodržím správnou (účinnou) vzdálenost a techniku správně načasuji, použiji boky atd., tak bude výsledek dobrý. Zaměřím se na to hlavní – na to, co se chci naučit – a o zásah/výsledek se tolik nebudu zajímat. Moje technika potom bude opravdová a účinná i bez závěrečného zásahu. Jako lukostřelec, který perfektně provedl výstřel, se nedívá za šípem a nestará se, zda zasáhl cíl. Ví, že když výstřel provedl dobře, je dobrý zásah jistý. Naopak chci-li hrozně moc zasáhnout cíl, ale výstřel za nic nestojí, tak se stejně nestrefím, i kdybych chtěl sebevíc. Sám se divím, jak jsem se od karate dostal až k lukostřelbě, ale vidím tu paralelu, protože jsem kdysi taky trochu střílel – a nešlo mi to, protože jsem se chtěl strefovat.
Žádné komentáře:
Okomentovat