On je to možná králík, a navíc ještě divoký, ale to se mi zatím nepodařilo zjistit. Podstatné je, že ranní cvičení je asi to nejhorší, co jsem si mohl vymyslet. Dostává se to tak daleko, že někdy se budím už kolem čtvrté (nebo mi vzbudí holubi, kteří přiletí za okno) a od té doby přemýšlím, jestli mám jít cvičit. Nakonec se třeba v půl sedmé rozhodnu, že zůstanu doma.
Ráno hledám všechny možné i nemožné argumenty, abych mohl zůstat doma. Například: byl jsem včera (to je pádn argument a většinou poslechnu), je zataženo (když prší nebo třeba jen krápe, tak nejdu automaticky), Sára je nemocná (nebo Jonáš - oni jsou skoro pořád nemocní), Leni zase v noci kvůli dětem nespala (na tom se celkem nic nemění), měl bych místo toho jít radši dřív do práce (ve skutečnosti je půl devátá akorát), nebudu mít dost energie a v práci budu unavený (spíš toho víc udělám po tréninku, než když nejdu). Ve skutečnosti jsou všechny argumenty falešné; nic z toho ve skutečnosti neplatí, a pokud k nim přihlédnu, výsledek je stejně jinak. Jenomže to není tak jednoduché. Někdy si prostě přiznám, že se mi nechce a potom zůstanu doma. Mám sice výčitky, ale zase ne tak velké.
Ale teď jsou měsíce, kdy se ráno dá venku cvičit. Potom přijde říjen, listopad, a to nemluvím o zimních měsících, kdy budu mít prostě smůlu, i kdybych stokrát chtěl. Takže bych měl ten čas dobře využít, dokud to jde.
Zjišťuju, že je úplně jedno, co cvičím. Lhostejno, zda piluji stále stejnou katu nebo skáču z jedné na druhou. Záleží jenom na tom, jestli jdu cvičit, nebo ne. To je podstatné a také nejtěžší.
Žádné komentáře:
Okomentovat