Individuální trénink karate

Tenhle příspěvek je o tom, když člověk cvičí karate sám. Společný trénink v dódžó je samozřejmě lepší. Vůbec nejlepší je kombinovat společný a individuální trénink, ale to je ideální situace. Co se mě týká, tak s výjimkou seminářů cvičím vlastně pořád sám.

CO CVIČÍM
Můj individuální trénink se hlavně skládá ze cvičení základních technik (kihon) a cvičení sestav (kata). Každá tréninková jednotka je doplněná rozcvičkou, strečinkem a většinou také posilováním, případně některými cviky, které jsou specifické pro karate, jako například dřepy v postoji heiko-dači na celých chodidlech s důrazem na rovná záda.

Zápas (kumite) se cvičit nedá, respektive mohl bych cvičit údery nebo kopy na cíl, nebo různé formy kumite do vzduchu, což někdy dělám, ale cvičit kumite bez partnera prostě nejde.

KDE CVIČÍM
Osobně jsem zatím nenašel odvahu cvičit venku. Ta možnost tady je, protože kousek od domu mám park, ale prostě se neodvážím vzít si tam na sebe dógi a začít cvičit. Proto si platím tělocvičnu. Stojí to dost peněz, ale je tam kvalitní dřevěná podlaha a na jedné stěně jsou zrcadla, které mi při cvičení hodně pomáhají. Je to také velice blízko. Právě blízkost místa, kde člověk sám cvičí, je myslím důležitá.

Teoreticky by se také dalo cvičit doma (v bytě), ale je to jako s cvičením venku – prostě se nechce. Doma je člověk zvyklý dělat jiné věci, než si obléct kimono a cvičit. Jde také o to nebýt vyrušován, což je doma velice těžké. Ke cvičení je potřebný klid.

JAK ČASTO CVIČÍM
Teoreticky se dá cvičit každý den. Ve své knize Karate-do-kyohan G. Funakoši doporučuje cvičit třikrát denně, i kdyby to mělo být jen krátce. To je cíl, ke kterému vede dlouhá cesta. Já zatím cvičím třikrát týdně hodinu a půl (občas vynechám). Vyhovuje mi, když mám mezi tréninky jednodenní přestávku. Chtěl bych cvičit víc, ale ve skutečnosti jsou tři tréninky tak akorát.


ZÁVĚR
Individuální trénink má svá omezení. Člověk cvičí kihon a kata. Vlastně tedy cvičí teorii, ale chybí mu praxe ve formě kumite. Je tedy vlastně takovým teoretickým karatistou. Při individuálním tréninku chybí také zpětná vazba, která se dá částečně nahradit zrcadlem nebo videokamerou (to druhé zabírá čas), a tak se musím opravovat sám, ale vidět vlastní chyby je velice těžké.

Na společných trénincích je to trenér, který vám říká, co máte cvičit a snaží se vás ke cvičení motivovat. Při individuálním tréninku se musím motivovat sám, což je těžké, protože mám tendenci se šetřit, ale na druhou stranu to může být zdravý rozum, který mi šetří pro další cvičení.

Individuální trénink má také své výhody, protože vám do cvičení nikdo nemluví; sám si určuji cíle, kterých chci dosáhnout, i způsob jak to provést, náročnost a náplň tréninku atd.

V mládí by měl člověk hlavně cvičit na společných trénincích, a čím je starší, tím je pro něj zajímavější a důležitější individuální trénink – aspoň takhle to vidím já.

Karel Strnad: Karate – cesta k prvnímu danu

Vyšla nová knížka o karate v češtině. Jmenuje se Karate – cesta k prvnímu danu, vydalo jí nakladatelství Grada a jejím autorem je Karel Strnad (6. dan JKA WF). Knížka má 190 stran a obsahuje více než tisíc fotografií.

Zajímalo by mě, kdo je vyfocený na úvodní stránce a na první fotografii uvnitř knihy. Autor to není (ten má fotografii na konci knihy) a v knize to nikde uvedeno není. Mohl by to být H. Nišijama, ale jistý si tím nejsem.

Kniha zápasí s přepisem japonských slov do češtiny, což do určité míry chápu, ale například v českém překladu Dynamického karate od M. Nakajamy (Naše vojsko 1994) se tento problém podařilo vyřešit lépe (důsledný přepis do češtiny), i když tam zase občas pokulhával překlad. Ve většině případů je ponechán anglický přepis japonštiny (např. oi-zuki nebo zenkutsu-dachi), ale občas je v knize uveden i český přepis (např. JOJ).

Hned v úvodní předmluvě jsou překlepy („Rád bych též poděkovat...“, „...technickému ředitali JKA Evropa...“). Naštěstí je to ojedinělý výskyt. V dalším textu už jsem překlepy nenašel. V předmluvě na straně 8 chybí zmínka o Janu Steklém, který je na řadě fotografií.

Přes tyto drobnosti hodnotím knihu kladně. Knížek podobného druhu, kde jsou popsané vyšší katy, je v češtině jako šafránu. Osobně mám velkou radost právě z části „Kata Shotokan ryu“, kde jsou uvedeny důležité body každé katy. A právě v upozornění na nejčastější chyby v základní technice (kihon), katách i kumite vidím největší přínos této knihy.

Zprvu jsem byl zmatený z toho, kolik různých lidí je na fotografiích, ale nakonec proč ne; je to vlastně docela zajímavé vidět cvičit karate tolik nositelů černých pásů.

Potom jsou zde zmíněné různé větve stylu Šótókan, což mi napřed přišlo matoucí, ale na druhou stranu chápu, že autor sledoval dva cíle: aby kniha zaujala i jiné studenty karate, než jen z mateřské organizace JKA a aby kniha ukázala, že mezi jednotlivými větvemi existují jen malé rozdíly. Autor zdůrazňuje, co je společné na úkor toho, co se liší (i když to nepřehlíží). Což je v dnešní době, kdy se každý vyhraňuje vůči ostatním, rozhodně sympatické. Na konci knihy postrádám slovníček pojmů a rejstřík.

Jinak mám z té knížky opravdu radost a budu se k ní určitě vracet. Člověk má tendenci psát o chybách a to dobré bere jaksi automaticky, ale tak to není. Na knize je vidět kus práce a je v ní mnoho nového, dosud nepublikovaného. Osobně bych byl radši, kdyby část věnovaná kumite byla podrobnější. Když to říkám, mám tím na mysli knihu H. Kanazawy: Karate - fighting techniques (Kodansha 2004). Ale autor se soustředil na to podstatné – v čem se nejvíce chybuje. Že se v ukázkách setkáváme se známým útok džódan-oi-cuki, obrana age-uke/gjaku-cuki, na které pomalu nepotřebujeme fotografie – to už je naše věc, co si z toho člověk vezme.

Knihou se jako červená nit táhnou některé detaily (te-kubi, aši-no-ura, unsoku), které právě jsou podstatné pro styl Šótókan a autor jim určitě ne náhodou věnuje tolik pozornosti. Řekl bych, že právě tyto drobnosti jsou na knize to nejcennější.