KAZE SHIHAN HT4 14 OZ

PRVNÍ DOJEM
Na doporučení výrobce (firma KAZE, http://www.kaze.cz/) jsem ustoupil od původního požadavku nechat si ušít karate-gi na míru a koupil si standardní velikost 180. První věcí, která mě příjemně překvapila, byla rychlost, s jakou jsem dógi dostal. Na webu internetového obchodu stav objednávky nikdo neaktualizoval, a tak jsem si myslel, že se asi načekám, ale opak byl pravdou. Objednávku jsem zadal ve čtvrtek a v úterý zvonil pošťák za dveřmi. Po vybalení z kvalitního obalu můj první dojem byl, že se v tom gi cítím trochu ztracený. Materiál je kvalitní, pevný a úměrně těžký. Dógi je velice pěkně ušité.

KABÁTEK
Kabátek trochu škrtí u krku – zpočátku jsem měl tendenci si ho roztahovat jako těsný límeček u košile – ale po zpocení si sedne. Osobně bych uvítal o pár centimetrů kratší rukávy. To samé platí o délce kabátku. Nejsem příznivcem sukní a délka horního dílu k tomu hlavně vzadu nemá daleko. Přemýšlím, jaký to má účel, ale nic mě nenapadá. Záda jsou oproti předním dílům ještě prodloužená. Moira je všitá do ramen kabátku tam, kde některá jiná kimona mají dvojitou látku.

KALHOTY
Zaskočila mě délka kalhot, které mi řezaly do nártů, a tak jsem musel počkat na první vyprání. U velikosti 180 je nohavice dlouhá úctyhodných 102 cm (měřeno od pasu ke kotníku). Po prvním vyprání na 50° (výrobce doporučuje maximálně 40°) se kalhoty srazily na 98 cm. A hned jsem byl veselejší. Dalším nepříjemným zjištěním byla krátká tkanice na zavazování v pase. Výrobce to ale rychle napravil a obratem mi poštou poslal delší. V pase je navíc všitý pruh z termo fleecu, který zajišťuje tepelnou izolaci.

SHRNUTÍ
Výhody:
- kvalitní látka a ušití
- vložka z materiálu Moira v oblasti ramen (oceníte, jakmile se zpotíte)
- vstřícnost výrobce

Nevýhody:
- v bocích poněkud úzké a dlouhé kalhoty
- delší rukávy
- název SHIHAN každý neunese (já třeba ne, a tak jsem ho odpáral)

ZÁVĚR
Celkově jsem s novým karate-gi spokojen. Největší obavy jsem měl z moirové vložky, ale právě ta mi při tréninku příjemně překvapila. Při cvičení se hodně potím, a proto je pro mne gi ze silnější látky lepší, protože lépe saje pot. Karate-gi poskytuje tepelný komfort, který teprve postupně objevuji a který jsem zpočátku úplně nedocenil. Ale hodí se spíš ke cvičení v chladnějším počasí; na léto bych si vzal něco lehčího. Zpocený kabátek sedí ještě lépe než suchý. Šířka a délka kalhot není úplně ideální, ale s tím se u konfekční velikosti musí počítat a není to zase tak moc. Doporučuji zkusit se s výrobcem předem domluvit na délce rukávů a délce a šířce nohavic.

Psáno s půlročním odstupem: stále mi kabátek zpočátku škrtí u krku a po zpocení si sedne. Moirová vložka v pasu kalhot (pozor - nikoli ta v ramenou, která je skvělá) mi přijde spíš na škodu, protože vytváří v pase jakýsi okap, přes který těžko přejíždí obi na kabátku. Dlouhé a v bocích úzké kalhoty, které - což musím uznat - při pohybu nijak neomezují (s výjimkou seizy, kdy sjíždí ze zadku), mám tendenci si stále utahovat. Může to být také jejich váhou, že trochu sjíždějí, ale od pasu do rozkroku mi prostě nesedí a to mám normální zadek. Žádné gi není ideální, ale váhám, jestli tohle je to nejlepší. Jistě, poměr cena x výsledek mluví ve prospěch výrobce, ale přece musí existovat gi, které lépe padne.

Vladimír Hotovec: Cesta srdce

Vladimíra Hotovce znám ze stránek časopisu Kokoro, což byl čtvrtletník Česko-japonské společnosti, který jsem svého času odebíral. Jakmile tam byl příspěvek od něj, třeba zážitky z jeho cest po Japonsku, četl jsem jej vždy jako první.

A teď jsem si koupil jeho knížku „Cesta srdce“ (vydalo nakladatelství XYZ v listopadu 2008), která je o japonském šermu kendó, ale nejen o něm. Dozvěděl jsem se z ní mnoho užitečného a zajímavého. Opravdu je to zvlášť pro našince zajímavé čtení - tedy pokud se zajímá o bojová umění a Japonsko.

Když jsem knížku četl, vzpomněl jsem si na knížku Gičina Funakošiho „The Twenty Guiding Principles of Karate“ (autor: Jótaró Takagi, překlad do angličtiny: John Terramoto; vydalo nakladatelství Kodansha International v roce 2003, česky zatím nevyšla). Je podobná v tom, že každá kapitola začíná citátem, příslovím prostě nějakou myšlenkou, která je rozebrána a vysvětlena na příkladech. Obě knížky zdobí krásné kaligrafie. Jenže Funakošiho kniha je mi přece jen trochu vzdálená – třeba jako nějaký klasický náboženský text. To neznamená, že není platná (právě naopak), ale prostě není ze současnosti a některé obrazy nebo přirovnání jsou pro mě těžko srozumitelné.

Naproti tomu Vladimír Hotovec k nám mluví ze žhavé současnosti. Má stejné radosti i starosti jako většina ostatních a neskrývá to. Musí řešit základní otázky existenční, rodinné atd. prostě to, čím žije většina normálních lidí. Aspoň tohle na mě zapůsobilo nejsilněji. Je to moderní knížka o tradičním bojovém umění.

Autor se snaží vypořádat s kulturními rozdíly mezi Japonci a Čechy, snaží se z každé situace si vzít nějaké ponaučení, snaží se… (O co vlastně?) – najít sám sebe. Někdy zjišťuje, že třeba zbytečně potlačoval sám sebe. Jindy pochybuje a klade si spoustu otázek. A tím vším je mi jeho knížka blízká. Neshlíží na nás z výšin mistra a nepoučuje; spíš se dělí o zkušenosti a zážitky a vysvětluje, jakými zásadami se sám řídí. Velice zajímavé je, že autor zaznamenává, co mu říká jeho druhé já. Jeho vnitřní hlas, který ho vede. V jeho poutavém vyprávění je něco upřímného a poctivého, a proto mám z téhle knížky velkou radost.

Knihu zdobí velký počet kaligrafií, které vytvořil Petr Geisler. Moc se mi líbily, a tak jsem – nic netuše – jeho jméno zkusil vyhledat na internetu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděl, že autor ilustrací letos v lednu zemřel.

Karel Strnad: Karate – cesta k prvnímu danu

Vyšla nová knížka o karate v češtině. Jmenuje se Karate – cesta k prvnímu danu, vydalo jí nakladatelství Grada a jejím autorem je Karel Strnad (6. dan JKA WF). Knížka má 190 stran a obsahuje více než tisíc fotografií.

Zajímalo by mě, kdo je vyfocený na úvodní stránce a na první fotografii uvnitř knihy. Autor to není (ten má fotografii na konci knihy) a v knize to nikde uvedeno není. Mohl by to být H. Nišijama, ale jistý si tím nejsem.

Kniha zápasí s přepisem japonských slov do češtiny, což do určité míry chápu, ale například v českém překladu Dynamického karate od M. Nakajamy (Naše vojsko 1994) se tento problém podařilo vyřešit lépe (důsledný přepis do češtiny), i když tam zase občas pokulhával překlad. Ve většině případů je ponechán anglický přepis japonštiny (např. oi-zuki nebo zenkutsu-dachi), ale občas je v knize uveden i český přepis (např. JOJ).

Hned v úvodní předmluvě jsou překlepy („Rád bych též poděkovat...“, „...technickému ředitali JKA Evropa...“). Naštěstí je to ojedinělý výskyt. V dalším textu už jsem překlepy nenašel. V předmluvě na straně 8 chybí zmínka o Janu Steklém, který je na řadě fotografií.

Přes tyto drobnosti hodnotím knihu kladně. Knížek podobného druhu, kde jsou popsané vyšší katy, je v češtině jako šafránu. Osobně mám velkou radost právě z části „Kata Shotokan ryu“, kde jsou uvedeny důležité body každé katy. A právě v upozornění na nejčastější chyby v základní technice (kihon), katách i kumite vidím největší přínos této knihy.

Zprvu jsem byl zmatený z toho, kolik různých lidí je na fotografiích, ale nakonec proč ne; je to vlastně docela zajímavé vidět cvičit karate tolik nositelů černých pásů.

Potom jsou zde zmíněné různé větve stylu Šótókan, což mi napřed přišlo matoucí, ale na druhou stranu chápu, že autor sledoval dva cíle: aby kniha zaujala i jiné studenty karate, než jen z mateřské organizace JKA a aby kniha ukázala, že mezi jednotlivými větvemi existují jen malé rozdíly. Autor zdůrazňuje, co je společné na úkor toho, co se liší (i když to nepřehlíží). Což je v dnešní době, kdy se každý vyhraňuje vůči ostatním, rozhodně sympatické. Na konci knihy postrádám slovníček pojmů a rejstřík.

Jinak mám z té knížky opravdu radost a budu se k ní určitě vracet. Člověk má tendenci psát o chybách a to dobré bere jaksi automaticky, ale tak to není. Na knize je vidět kus práce a je v ní mnoho nového, dosud nepublikovaného. Osobně bych byl radši, kdyby část věnovaná kumite byla podrobnější. Když to říkám, mám tím na mysli knihu H. Kanazawy: Karate - fighting techniques (Kodansha 2004). Ale autor se soustředil na to podstatné – v čem se nejvíce chybuje. Že se v ukázkách setkáváme se známým útok džódan-oi-cuki, obrana age-uke/gjaku-cuki, na které pomalu nepotřebujeme fotografie – to už je naše věc, co si z toho člověk vezme.

Knihou se jako červená nit táhnou některé detaily (te-kubi, aši-no-ura, unsoku), které právě jsou podstatné pro styl Šótókan a autor jim určitě ne náhodou věnuje tolik pozornosti. Řekl bych, že právě tyto drobnosti jsou na knize to nejcennější.