Ještě jednou hodina zajíce

On je to možná králík, a navíc ještě divoký, ale to se mi zatím nepodařilo zjistit. Podstatné je, že ranní cvičení je asi to nejhorší, co jsem si mohl vymyslet. Dostává se to tak daleko, že někdy se budím už kolem čtvrté (nebo mi vzbudí holubi, kteří přiletí za okno) a od té doby přemýšlím, jestli mám jít cvičit. Nakonec se třeba v půl sedmé rozhodnu, že zůstanu doma.

Ráno hledám všechny možné i nemožné argumenty, abych mohl zůstat doma. Například: byl jsem včera (to je pádn argument a většinou poslechnu), je zataženo (když prší nebo třeba jen krápe, tak nejdu automaticky), Sára je nemocná (nebo Jonáš - oni jsou skoro pořád nemocní), Leni zase v noci kvůli dětem nespala (na tom se celkem nic nemění), měl bych místo toho jít radši dřív do práce (ve skutečnosti je půl devátá akorát), nebudu mít dost energie a v práci budu unavený (spíš toho víc udělám po tréninku, než když nejdu). Ve skutečnosti jsou všechny argumenty falešné; nic z toho ve skutečnosti neplatí, a pokud k nim přihlédnu, výsledek je stejně jinak. Jenomže to není tak jednoduché. Někdy si prostě přiznám, že se mi nechce a potom zůstanu doma. Mám sice výčitky, ale zase ne tak velké.

Ale teď jsou měsíce, kdy se ráno dá venku cvičit. Potom přijde říjen, listopad, a to nemluvím o zimních měsících, kdy budu mít prostě smůlu, i kdybych stokrát chtěl. Takže bych měl ten čas dobře využít, dokud to jde.

Zjišťuju, že je úplně jedno, co cvičím. Lhostejno, zda piluji stále stejnou katu nebo skáču z jedné na druhou. Záleží jenom na tom, jestli jdu cvičit, nebo ne. To je podstatné a také nejtěžší.

Hodina zajíce

Během letních měsíců je potřeba jít cvičit co nejdříve. Vychází-li v červnu slunce před pátou hodinou (zapadá před devátou), tak už po sedmé ráno začíná být horko. Navíc na stadion chodí dopoledne školy, a tak mám často diváky, kteří se evidentně dobře baví, a dokonce někdy i tleskají. Beru to jako propagaci karate a aspoň se musím trochu snažit. Ideální by bylo stihnout trénink ještě v hodině zajíce (tzn. v červnu do půl osmé). Já to sice vím, ale zařídit se podle toho není úplně lehké. Tenhle blog začíná být hlavně o tom, že ráno nemůžu vylézt z postele:-)

O kumite

Pořád o tom přemýšlím, ale ne a ne to dát na papír. Jde mi cvičení o kumite. Nevěřili byste, jak málo stačí ke zlomení nosu, vyražení/uražení zubu, naražení nebo zlomení žebra. Mám s tím zkušenosti, protože jsem to zažil na vlastní kůži. Ještě musím předeslat, že kumite už léta necvičím, protože trénuju sám, takže následující příspěvek představuje teoretické úvahy někoho, kdo občas cvičí kihon a katy. 

Když cvičím kihon nebo katy, snažím se provádět údery, kopy a kryty tak, aby byly účinné (tzv. naplno). Jenže když máte cvičit kumite, tak to samozřejmě nejde. Když cvičíte s partnerem, máte instinktivně obavy, aby vám neublížil a abyste vy neublížili nebo nezranili svého partnera. To je přirozené. A kdo to takhle necítí, a vůbec se nebojí, že ho strefíte, nebo skutečně chce někomu ublížit, nemá v dódžó co pohledávat, protože je nebezpečný sobě i ostatním.

Novozélanďan André Bertel má vynikající blog o karate. V jednom ze svých příspěvků o kihon ippon kumite, který je zde: http://andrebertel.blogspot.com/2011/05/kihon-ippon-kumite.html, mimo jiné píše, že útočník je ta důležitější osoba. Dále píše, že když s ním (s Andrém) budete cvičit a nevykryjete jeho útok, tak vás určitě zasáhne, protože on současně cvičí útok. To mi přišlo trochu silné tvrzení a musel jsem nad tím hodně přemýšlet, jestli je to špatné nebo dobré. Nedošel jsem k jednoznačnému závěru, ale těžko můžu jako 3 kjú hodnotit nebo soudit, co píše 6. dan. Přesto si říkám, že cílem jakéhokoli cvičení/tréninku přece nemůže být někoho zranit. To by měl za chvíli prázdné dódžó. Bezpečnost a zdraví cvičících, tzn. vyvarovat se úrazů – to by podle mého mělo být na prvním místě.

Takže cvičit kumite nebo necvičit? Funakoši byl proti. Potom přišli mladší a pod vedením Masatošiho Nakajamy začali vytvářet pravidla tréninkového a soutěžního kumite a zavedli princip sun dome. Jenže jak chcete účinně cvičit kumite a přitom zajistit, aby nedocházelo k úrazům? Jak mám někoho chtít zasáhnout do zubů (přece cvičím útok na džódan), ale přitom ho nezranit, když to náhodou nevykryje? To si přece protiřečí. Přitom je to základní pokyn, který slyšíte v dódžó při cvičení kumite.

Zasahovat cíl plnou silou podle mého nejde kvůli možným úrazům, ale to je právě způsob jaký popisuje André Bertel, protože obránce i útočník se nejvíc naučí, ale musejí počítat s rizikem zranění.

Zasekávat techniky dva centimetry před cílem (tzv. sun dome) mi přijde nesprávné, protože se tím učím špatnou vzdálenost. Techniky nejsou účinné. Je to však jediné pravidlo, které zajistí dostatečnou bezpečnost při cvičení začátečníků, proto tohle pravidlo nechci odsuzovat. Spíš chci upozornit na jeho nedostatky, které si možná všichni (až na mě) uvědomují.

Zasahovat plnou silou vedle hlavy soupeře, jak to někdy vidím na YouTube, mi přijde nebezpečné, protože co když obránce zrovna uhne a můj úder, mířený do prázdna, ho zasáhne. Navíc on bude krýt něco, co ho ve skutečnosti nezasáhne, takže se nic nenaučí.

Možná existuje ještě jiná cesta:  Při cvičení kumite se zaměřím na správnou vzdálenost od soupeře – maai, na načasování, pohyb boků/těžiště/těla, na práci nohou, na tai sabaki, případně na to, zda budu reagovat taktikou go no sen nebo sen no sen atd., ale nebudu se tolik soustředit na to, zda rukou nebo nohou zasáhnu cíl. O to mi tolik nepůjde. Budu předpokládat, že když udělám všechno výše uvedené, tzn. že dodržím správnou (účinnou) vzdálenost a techniku správně načasuji, použiji boky atd., tak bude výsledek dobrý. Zaměřím se na to hlavní – na to, co se chci naučit – a o zásah/výsledek se tolik nebudu zajímat. Moje technika potom bude opravdová a účinná i bez závěrečného zásahu. Jako lukostřelec, který perfektně provedl výstřel, se nedívá za šípem a nestará se, zda zasáhl cíl. Ví, že když výstřel provedl dobře, je dobrý zásah jistý. Naopak chci-li hrozně moc zasáhnout cíl, ale výstřel za nic nestojí, tak se stejně nestrefím, i kdybych chtěl sebevíc. Sám se divím, jak jsem se od karate dostal až k lukostřelbě, ale vidím tu paralelu, protože jsem kdysi taky trochu střílel – a nešlo mi to, protože jsem se chtěl strefovat.