Tenhle příspěvek je o tom, když člověk cvičí karate sám. Společný trénink v dódžó je samozřejmě lepší. Vůbec nejlepší je kombinovat společný a individuální trénink, ale to je ideální situace. Co se mě týká, tak s výjimkou seminářů cvičím vlastně pořád sám.
CO CVIČÍM
Můj individuální trénink se hlavně skládá ze cvičení základních technik (kihon) a cvičení sestav (kata). Každá tréninková jednotka je doplněná rozcvičkou, strečinkem a většinou také posilováním, případně některými cviky, které jsou specifické pro karate, jako například dřepy v postoji heiko-dači na celých chodidlech s důrazem na rovná záda.
Zápas (kumite) se cvičit nedá, respektive mohl bych cvičit údery nebo kopy na cíl, nebo různé formy kumite do vzduchu, což někdy dělám, ale cvičit kumite bez partnera prostě nejde.
KDE CVIČÍM
Osobně jsem zatím nenašel odvahu cvičit venku. Ta možnost tady je, protože kousek od domu mám park, ale prostě se neodvážím vzít si tam na sebe dógi a začít cvičit. Proto si platím tělocvičnu. Stojí to dost peněz, ale je tam kvalitní dřevěná podlaha a na jedné stěně jsou zrcadla, které mi při cvičení hodně pomáhají. Je to také velice blízko. Právě blízkost místa, kde člověk sám cvičí, je myslím důležitá.
Teoreticky by se také dalo cvičit doma (v bytě), ale je to jako s cvičením venku – prostě se nechce. Doma je člověk zvyklý dělat jiné věci, než si obléct kimono a cvičit. Jde také o to nebýt vyrušován, což je doma velice těžké. Ke cvičení je potřebný klid.
JAK ČASTO CVIČÍM
Teoreticky se dá cvičit každý den. Ve své knize Karate-do-kyohan G. Funakoši doporučuje cvičit třikrát denně, i kdyby to mělo být jen krátce. To je cíl, ke kterému vede dlouhá cesta. Já zatím cvičím třikrát týdně hodinu a půl (občas vynechám). Vyhovuje mi, když mám mezi tréninky jednodenní přestávku. Chtěl bych cvičit víc, ale ve skutečnosti jsou tři tréninky tak akorát.
ZÁVĚR
Individuální trénink má svá omezení. Člověk cvičí kihon a kata. Vlastně tedy cvičí teorii, ale chybí mu praxe ve formě kumite. Je tedy vlastně takovým teoretickým karatistou. Při individuálním tréninku chybí také zpětná vazba, která se dá částečně nahradit zrcadlem nebo videokamerou (to druhé zabírá čas), a tak se musím opravovat sám, ale vidět vlastní chyby je velice těžké.
Na společných trénincích je to trenér, který vám říká, co máte cvičit a snaží se vás ke cvičení motivovat. Při individuálním tréninku se musím motivovat sám, což je těžké, protože mám tendenci se šetřit, ale na druhou stranu to může být zdravý rozum, který mi šetří pro další cvičení.
Individuální trénink má také své výhody, protože vám do cvičení nikdo nemluví; sám si určuji cíle, kterých chci dosáhnout, i způsob jak to provést, náročnost a náplň tréninku atd.
V mládí by měl člověk hlavně cvičit na společných trénincích, a čím je starší, tím je pro něj zajímavější a důležitější individuální trénink – aspoň takhle to vidím já.
Žádné komentáře:
Okomentovat