Individuální trénink karate

Tenhle příspěvek je o tom, když člověk cvičí karate sám. Společný trénink v dódžó je samozřejmě lepší. Vůbec nejlepší je kombinovat společný a individuální trénink, ale to je ideální situace. Co se mě týká, tak s výjimkou seminářů cvičím vlastně pořád sám.

CO CVIČÍM
Můj individuální trénink se hlavně skládá ze cvičení základních technik (kihon) a cvičení sestav (kata). Každá tréninková jednotka je doplněná rozcvičkou, strečinkem a většinou také posilováním, případně některými cviky, které jsou specifické pro karate, jako například dřepy v postoji heiko-dači na celých chodidlech s důrazem na rovná záda.

Zápas (kumite) se cvičit nedá, respektive mohl bych cvičit údery nebo kopy na cíl, nebo různé formy kumite do vzduchu, což někdy dělám, ale cvičit kumite bez partnera prostě nejde.

KDE CVIČÍM
Osobně jsem zatím nenašel odvahu cvičit venku. Ta možnost tady je, protože kousek od domu mám park, ale prostě se neodvážím vzít si tam na sebe dógi a začít cvičit. Proto si platím tělocvičnu. Stojí to dost peněz, ale je tam kvalitní dřevěná podlaha a na jedné stěně jsou zrcadla, které mi při cvičení hodně pomáhají. Je to také velice blízko. Právě blízkost místa, kde člověk sám cvičí, je myslím důležitá.

Teoreticky by se také dalo cvičit doma (v bytě), ale je to jako s cvičením venku – prostě se nechce. Doma je člověk zvyklý dělat jiné věci, než si obléct kimono a cvičit. Jde také o to nebýt vyrušován, což je doma velice těžké. Ke cvičení je potřebný klid.

JAK ČASTO CVIČÍM
Teoreticky se dá cvičit každý den. Ve své knize Karate-do-kyohan G. Funakoši doporučuje cvičit třikrát denně, i kdyby to mělo být jen krátce. To je cíl, ke kterému vede dlouhá cesta. Já zatím cvičím třikrát týdně hodinu a půl (občas vynechám). Vyhovuje mi, když mám mezi tréninky jednodenní přestávku. Chtěl bych cvičit víc, ale ve skutečnosti jsou tři tréninky tak akorát.


ZÁVĚR
Individuální trénink má svá omezení. Člověk cvičí kihon a kata. Vlastně tedy cvičí teorii, ale chybí mu praxe ve formě kumite. Je tedy vlastně takovým teoretickým karatistou. Při individuálním tréninku chybí také zpětná vazba, která se dá částečně nahradit zrcadlem nebo videokamerou (to druhé zabírá čas), a tak se musím opravovat sám, ale vidět vlastní chyby je velice těžké.

Na společných trénincích je to trenér, který vám říká, co máte cvičit a snaží se vás ke cvičení motivovat. Při individuálním tréninku se musím motivovat sám, což je těžké, protože mám tendenci se šetřit, ale na druhou stranu to může být zdravý rozum, který mi šetří pro další cvičení.

Individuální trénink má také své výhody, protože vám do cvičení nikdo nemluví; sám si určuji cíle, kterých chci dosáhnout, i způsob jak to provést, náročnost a náplň tréninku atd.

V mládí by měl člověk hlavně cvičit na společných trénincích, a čím je starší, tím je pro něj zajímavější a důležitější individuální trénink – aspoň takhle to vidím já.

Když se nechce cvičit

To může občas potkat každého; prostě není chuť cvičit. Co s tím? Hlavně si myslím, že je to normální a že se nejedná o nic výjimečného. Každý občas narazí, jak říkal Funakoši.

Ale člověk si musí uvědomit pár věcí. Když jednou–dvakrát vynechá, tak se nic nestane. Každý má občas právo změnit zavedený režim a dát si „padla“. Vynechá-li vícekrát po sobě, je to už horší. To samozřejmě neplatí, když je člověk nemocný, je na dovolené nebo probíhá nějaká jiná velká změna, která ruší zaběhnutý rytmus.

Když člověk vynechá vícekrát za sebou, postupně si odvykne cvičit. Jakoby radosti a starosti života zasypávaly karate vrstvou písku, která je pořád tlustší. Když pak po delší době půjdete cvičit, zjistíte, že to je, jako byste znovu začínali. Těžko dělat pokroky, když člověk trénuje jednou za 14 dní. Je vlastně pořád na začátku, za dva týdny zapomene, co se minule naučil, takže se k tomu musí znovu vracet a pořád dokola a k ničemu to není – leda k zlosti.

Funakoši napsal tenkou knížku. Je to 20 zásad, kterými by se měl karatista řídit. Jedna z těch zásad (11) je: „Karate je jako vařící voda – bez ohřívání schladne.“ Když necvičíte, tak z toho vyjdete a než se zase dostanete „do varu“, bude to chvíli trvat. Proto je důležité pořád přikládat pod kotlem. To znamená pořád cvičit. Další zásada (9) říká: „Karate je práce na celý život.“ Z toho je patrné, že karate je běh na dlouhou trať a uspěje pouze ten, kdo vydrží cvičit dostatečně dlouho.

Když je člověk mladý, myslí si, že má na všechno dostatek času, že není kam spěchat a proč se nutit, že všechno má ještě před sebou. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že už toho času tolik není. Už ví, že když se má něco naučit, bude to trvat dlouho. Ví, že musí zabrat teď, že žádné potom taky nemusí existovat. A je škoda zůstat na začátku nebo v půli cesty.

Proč se tím zabývám? Hlavně proto, že se mi občas – vlastně skoro pořád – nechce cvičit. Jsem prostě lenoch. Když jsem doma nebo v parku na procházce, mám velké oči. Uvažuji o tom, co všechno budu cvičit. Ale když mám v sedm ráno dobrovolně vylézt z postele a jít cvičit, všechna motivace je tatam. Zůstává jen od večera sbalená taška, otravný budík a velká nechuť opustit postel. Nejhorší je dostat se před dům. Potom už to jde.

Zabývám se tím také proto, že sensei nedávno psal o tom, že má nové žáky v náboru a dělá mu starosti, kolik z nich vydrží cvičit aspoň jeden rok. V karate (ale vlastně ve všem, co člověk dělá) je rok velice krátká doba. Měli bychom být rádi, že se nám někdo věnuje, že se nás snaží něco naučit. A měli bychom být rádi, že se můžeme něčemu naučit, že na to máme čas, peníze, zázemí, podporu rodiny a všechno ostatní, abychom se mohli karate věnovat.

Myslím, že překonávat vlastní lenost a pohodlí umožňuje člověku rozvíjet se. Ale zase všeho s mírou; pokazit si život určitě není cílem karate. Teoreticky by měl člověk cvičit celý život, takže je potřeba cvičit rozumně a nestrhnout se za dva roky. Jak jsem někde četl: Sice není kam pospíchat, ale času taky není nazbyt.