To může občas potkat každého; prostě není chuť cvičit. Co s tím? Hlavně si myslím, že je to normální a že se nejedná o nic výjimečného. Každý občas narazí, jak říkal Funakoši.
Ale člověk si musí uvědomit pár věcí. Když jednou–dvakrát vynechá, tak se nic nestane. Každý má občas právo změnit zavedený režim a dát si „padla“. Vynechá-li vícekrát po sobě, je to už horší. To samozřejmě neplatí, když je člověk nemocný, je na dovolené nebo probíhá nějaká jiná velká změna, která ruší zaběhnutý rytmus.
Když člověk vynechá vícekrát za sebou, postupně si odvykne cvičit. Jakoby radosti a starosti života zasypávaly karate vrstvou písku, která je pořád tlustší. Když pak po delší době půjdete cvičit, zjistíte, že to je, jako byste znovu začínali. Těžko dělat pokroky, když člověk trénuje jednou za 14 dní. Je vlastně pořád na začátku, za dva týdny zapomene, co se minule naučil, takže se k tomu musí znovu vracet a pořád dokola a k ničemu to není – leda k zlosti.
Funakoši napsal tenkou knížku. Je to 20 zásad, kterými by se měl karatista řídit. Jedna z těch zásad (11) je: „Karate je jako vařící voda – bez ohřívání schladne.“ Když necvičíte, tak z toho vyjdete a než se zase dostanete „do varu“, bude to chvíli trvat. Proto je důležité pořád přikládat pod kotlem. To znamená pořád cvičit. Další zásada (9) říká: „Karate je práce na celý život.“ Z toho je patrné, že karate je běh na dlouhou trať a uspěje pouze ten, kdo vydrží cvičit dostatečně dlouho.
Když je člověk mladý, myslí si, že má na všechno dostatek času, že není kam spěchat a proč se nutit, že všechno má ještě před sebou. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že už toho času tolik není. Už ví, že když se má něco naučit, bude to trvat dlouho. Ví, že musí zabrat teď, že žádné potom taky nemusí existovat. A je škoda zůstat na začátku nebo v půli cesty.
Proč se tím zabývám? Hlavně proto, že se mi občas – vlastně skoro pořád – nechce cvičit. Jsem prostě lenoch. Když jsem doma nebo v parku na procházce, mám velké oči. Uvažuji o tom, co všechno budu cvičit. Ale když mám v sedm ráno dobrovolně vylézt z postele a jít cvičit, všechna motivace je tatam. Zůstává jen od večera sbalená taška, otravný budík a velká nechuť opustit postel. Nejhorší je dostat se před dům. Potom už to jde.
Zabývám se tím také proto, že sensei nedávno psal o tom, že má nové žáky v náboru a dělá mu starosti, kolik z nich vydrží cvičit aspoň jeden rok. V karate (ale vlastně ve všem, co člověk dělá) je rok velice krátká doba. Měli bychom být rádi, že se nám někdo věnuje, že se nás snaží něco naučit. A měli bychom být rádi, že se můžeme něčemu naučit, že na to máme čas, peníze, zázemí, podporu rodiny a všechno ostatní, abychom se mohli karate věnovat.
Myslím, že překonávat vlastní lenost a pohodlí umožňuje člověku rozvíjet se. Ale zase všeho s mírou; pokazit si život určitě není cílem karate. Teoreticky by měl člověk cvičit celý život, takže je potřeba cvičit rozumně a nestrhnout se za dva roky. Jak jsem někde četl: Sice není kam pospíchat, ale času taky není nazbyt.
Žádné komentáře:
Okomentovat