Cvičení venku

Pravidelně chodím cvičit do dódžó, ale pěkné počasí láká ke cvičení venku. Před panelákem, ve kterém bydlíme, je staré volejbalové hřiště. Dívám se na něj každý den z okna a říkám si: tady by se dalo ve volných chvílích cvičit. Je to blízko, roste tam tráva. Už jsem se tam byl několikrát podívat. To místo má ale několik nevýhod: kolem dokola je obklopeno paneláky, kousek vedle jsou občas navštěvované dětské houpačky a prolejzačky a o kus dál staré pískoviště, kam zase často chodí kouřit omladina. Navíc to místo slouží pejskařům k venčení svých miláčků. Zkrátka je to sice blízko, ale ke cvičení bohužel zcela nevhodné. Nebo prostě nemám dost odvahy. Ta představa: vyjít v dógi z paneláku – co by tomu asi řekli sousedi? Přitom když někdo vyrazí oblečený na kolo nebo na brusle, vypadá taky divně, ale nikdo se tomu nediví.

Další možností je nedaleký park. Představuji si, jak tam ráno vyrazím, někde na lavičce se převléknu do kimona a zacvičím si. Jenže ouha, nějak to pořád odkládám. Zdá se mi, že to sem nezapadá. Co tomu řeknou kolemjdoucí? Zkrátka nemůžu se k tomu odhodlat, a tak chodím cvičit jen do tělocvičny.

Venku je normální kopat do mičudy, házet talířem, jezdit na kole, běhat, hrát petanque, dokonce kopat do malého míčku v kruhu a zhusta přitom nadávat, kouřit, popíjet levné víno či pivo, venčit psa, eventuelně sbírat houby. Nikdo se nebude divit, když v parku budu dělat něco z toho, ale cvičit karate?

Nedá mi to pokoj a nemůžu to vyřešit. Leni to přesně vystihla, když říká, že u nás je velký rozdíl v tom, když skupina kluků SPOLEČNĚ hraje fotbal nebo volejbal a když někdo SÁM cvičí katy. Kolektivní sport na veřejnosti je u nás akceptován lépe než individuální cvičení, pokud se nejedná o běhání a spol. Nebo tomu přikládám příliš velký význam? Je to bublina, která praskne, jakmile to zkusím?

Postupně jsem se dopracoval k tomu, že na jednom místě v parku jsem v normálním oblečení zacvičil několikrát katu Bassai dai. Je to jiné než v dódžó. Nejsou tam samozřejmě zrcadla, ale nenápadně přitom pozoruji okolní cesty. Nejde někdo kolem? Nedívá se někdo? A neměl bych se radši soustředit na cvičení? Na stejném místě jsem před čtyřmi lety začínal znovu cvičit a vzpomínal na katy Heian. Asi z toho důvodu mě to místo pod starou borovicí přitahuje. Chci tam zkusit cvičit, ale nemůžu se k tomu odhodlat.

Další věc je v čem cvičit. Vím, že na cvičení dógi nepotřebuji; můžu docela dobře (ne-li lépe) cvičit v tričku a jakýchkoli volných kalhotách. Porušit stereotyp a nechat kimono doma, vzít si trenky, tričko, ručník, vodu a cvičit v tom? A proč ne? Jde mi o cvičení, nebo o oblečení?

PS: Nakonec jsem tedy v sobotu brzy ráno vyrazil do parku a po krátkém běhu jsem na „svém“ místě zacvičil desetkrát Bassai dai. Cvičil jsem bosý v oblečení na běhání. V neděli jsem v parku přímo před zámkem viděl mladého kluka oblečeného v historickém kostýmu vojáka doby napoleonských válek (odhaduji podle rohatého klobouku), jak si tam cvičí pochodování, pořadová cvičení, nabíjení pušky a útoky bodákem. A já mám skurpule se cvičením sestav někde pod stromem...

PPS: Nicméně u toho jednoho pokusu zůstalo. Prostě cvičení venku zatím nefunguje. Ale ne tak docela, protože chodím ven běhat. Je to společensky přijatelné a taky je to dobrý doplňkový sport ke karate. Chodím buď do parku, nebo s Ríšou na atletický stadion. Volným tempem vydržím běžet půl hodiny.

Co teď cvičím

Začal jsem cvičit v tričku místo v kabátku od dógi. Lépe tak vidím v zrcadle, zda mám rovná záda a povolené nebo napnuté břišní svaly. Vlastně až doteď jsem cvičil pouze v dógi, které ledacos skryje:-) Teď mám záda rovná, břicho pokud možno zatažené, ale postoj zenkucu-dači se zkrátil o dvě pěsti. Při současném stavu mého zádového a břišního svalstva a uvolněnosti nohou nejsem schopen postoj prodloužit (vlastně ani prohloubit), aniž bych nenarušil držení těla (nepředklonil se a nepovolil břicho). Přijde mi ale menší zlo cvičit v kratším postoji s rovným trupem a zataženým břichem, než mít dlouhé zenkucu-dači, ale být v předklonu a s povolenými břišními svaly. Když mi předloni v Kytlici říkal JS, abych stál v kratším zenkucu-dači a narovnal se, tak jsem si myslel, že dokážu přece stát v nižším postoji. Jenže jsem nevěděl, že jsem předkloněný, mám vystrčený zadek a povolené břicho. Dva roky, než mi to došlo... Jak dlouho, než to odstraním?

Cvičím katy Heian a Bassai dai, ale na opačnou stranu. Na normální stranu mám často zažité chyby, takže to zkouším jinak. Musím se víc soustředit, protože normální provedení je do určité míry automatické, ale tady musím znovu přemýšlet o každém pohybu. Ostatní katy cvičím standardně (například katy Tekki podle mého nemá cenu cvičit na druhou stranu, protože jsou vyvážené, tzn. úplně stejné techniky na obě strany).

Kumite jako obvykle pouze na seminářích.

Všechno mé cvičení se v současnosti točí kolem správného držení těla.

Individuální trénink karate

Tenhle příspěvek je o tom, když člověk cvičí karate sám. Společný trénink v dódžó je samozřejmě lepší. Vůbec nejlepší je kombinovat společný a individuální trénink, ale to je ideální situace. Co se mě týká, tak s výjimkou seminářů cvičím vlastně pořád sám.

CO CVIČÍM
Můj individuální trénink se hlavně skládá ze cvičení základních technik (kihon) a cvičení sestav (kata). Každá tréninková jednotka je doplněná rozcvičkou, strečinkem a většinou také posilováním, případně některými cviky, které jsou specifické pro karate, jako například dřepy v postoji heiko-dači na celých chodidlech s důrazem na rovná záda.

Zápas (kumite) se cvičit nedá, respektive mohl bych cvičit údery nebo kopy na cíl, nebo různé formy kumite do vzduchu, což někdy dělám, ale cvičit kumite bez partnera prostě nejde.

KDE CVIČÍM
Osobně jsem zatím nenašel odvahu cvičit venku. Ta možnost tady je, protože kousek od domu mám park, ale prostě se neodvážím vzít si tam na sebe dógi a začít cvičit. Proto si platím tělocvičnu. Stojí to dost peněz, ale je tam kvalitní dřevěná podlaha a na jedné stěně jsou zrcadla, které mi při cvičení hodně pomáhají. Je to také velice blízko. Právě blízkost místa, kde člověk sám cvičí, je myslím důležitá.

Teoreticky by se také dalo cvičit doma (v bytě), ale je to jako s cvičením venku – prostě se nechce. Doma je člověk zvyklý dělat jiné věci, než si obléct kimono a cvičit. Jde také o to nebýt vyrušován, což je doma velice těžké. Ke cvičení je potřebný klid.

JAK ČASTO CVIČÍM
Teoreticky se dá cvičit každý den. Ve své knize Karate-do-kyohan G. Funakoši doporučuje cvičit třikrát denně, i kdyby to mělo být jen krátce. To je cíl, ke kterému vede dlouhá cesta. Já zatím cvičím třikrát týdně hodinu a půl (občas vynechám). Vyhovuje mi, když mám mezi tréninky jednodenní přestávku. Chtěl bych cvičit víc, ale ve skutečnosti jsou tři tréninky tak akorát.


ZÁVĚR
Individuální trénink má svá omezení. Člověk cvičí kihon a kata. Vlastně tedy cvičí teorii, ale chybí mu praxe ve formě kumite. Je tedy vlastně takovým teoretickým karatistou. Při individuálním tréninku chybí také zpětná vazba, která se dá částečně nahradit zrcadlem nebo videokamerou (to druhé zabírá čas), a tak se musím opravovat sám, ale vidět vlastní chyby je velice těžké.

Na společných trénincích je to trenér, který vám říká, co máte cvičit a snaží se vás ke cvičení motivovat. Při individuálním tréninku se musím motivovat sám, což je těžké, protože mám tendenci se šetřit, ale na druhou stranu to může být zdravý rozum, který mi šetří pro další cvičení.

Individuální trénink má také své výhody, protože vám do cvičení nikdo nemluví; sám si určuji cíle, kterých chci dosáhnout, i způsob jak to provést, náročnost a náplň tréninku atd.

V mládí by měl člověk hlavně cvičit na společných trénincích, a čím je starší, tím je pro něj zajímavější a důležitější individuální trénink – aspoň takhle to vidím já.

Co teď cvičím

ROZCVIČKA
Na začátku se důkladně rozcvičím a protáhnu. Cvičím hlavně strečingové cviky, které v knize „Karate the Japanese Way“ popisuje Mark Groenewold.

KIHON
Nejprve cvičím kopy, dále kryty a potom údery. Je to kvůli tomu, že když jsem začínal kryty nebo údery a kopy nechával na konec kihonu, tak jsem se k nim často ani nedostal. Napřed z místa všechny kopy desetkrát každou nohou pomalu na zahřátí a protažení. Potom joko-geri-kekomi, joko-geri-keage, mawaši-geri, mae-geri a ren-geri 20x až 30x v základních postojích s přechodem. Dále následuje průpravné cvičení pro oi-cuki a sanbon-cuki a potom oi-cuki a sanbon-cuki 30x až 50x. Někdy místo toho zařadím šutó-uke v kokucu-dači nebo nějakou kombinaci z katy Kanku, která mi dělá potíže, ale vlastně je to pořád stejné.

KATA
Když jsem začal znovu cvičit v roce 2005, dal jsem si za úkol naučit se prvních 15 kat (Heian 1–5, Tekki 1–3, Bassai, Kanku, Jitte, Hangetsu, Empi, Gankaku a Jion). Některé jsem už znal, ale dost jich ještě zbývalo. Teď v květnu se učím poslední z nich – katu Jion. Jde mi o to znát každou katu aspoň tak, abych ji mohl cvičit na seminářích. Ale jinak cvičím hlavně Kanku dai, která mi dává zabrat, protože je dlouhá a fyzicky náročná. Proti minulému roku, kdy jsem cvičil hlavně katy, se letos věnuji spíš kihonu a teprve na závěr tréninku cvičím katy. To je také důvod, proč zatím neplním plán odcvičených kat, který jsem si na letošní rok určil.

Počet zacvičených kat (stav k 7. květnu 2008):
Heian 1: 126, Heian 2: 108, Heian 3: 105, Heian 4: 254, Heian 5: 256, Tekki 1: 255, Tekki 2: 76, Tekki 3: 46, Bassai: 298, Kanku: 182, Jitte: 86, Hangetsu: 22, Empi: 18, Gankaku: 17 a Jion 21.
Poznámka: Čísla představují počet opakování od roku 2007, kdy jsem začal katy počítat.

KUMITE
Kumite zatím nechávám jen na semináře.

POSILOVÁNÍ
Nakonec chvíli posiluji, ale spíš méně než více.

ZÁVĚR
Bohužel celkově necvičím naplno, protože jsem po ránu rozespalý a většinou unavený, takže cvičím tak na 50 %. Vím, že je to málo, ale od půl osmé do devíti ráno je těžké cvičit s plným nasazením. Přesto vždycky úplně propotím kimono.

Když se nechce cvičit

To může občas potkat každého; prostě není chuť cvičit. Co s tím? Hlavně si myslím, že je to normální a že se nejedná o nic výjimečného. Každý občas narazí, jak říkal Funakoši.

Ale člověk si musí uvědomit pár věcí. Když jednou–dvakrát vynechá, tak se nic nestane. Každý má občas právo změnit zavedený režim a dát si „padla“. Vynechá-li vícekrát po sobě, je to už horší. To samozřejmě neplatí, když je člověk nemocný, je na dovolené nebo probíhá nějaká jiná velká změna, která ruší zaběhnutý rytmus.

Když člověk vynechá vícekrát za sebou, postupně si odvykne cvičit. Jakoby radosti a starosti života zasypávaly karate vrstvou písku, která je pořád tlustší. Když pak po delší době půjdete cvičit, zjistíte, že to je, jako byste znovu začínali. Těžko dělat pokroky, když člověk trénuje jednou za 14 dní. Je vlastně pořád na začátku, za dva týdny zapomene, co se minule naučil, takže se k tomu musí znovu vracet a pořád dokola a k ničemu to není – leda k zlosti.

Funakoši napsal tenkou knížku. Je to 20 zásad, kterými by se měl karatista řídit. Jedna z těch zásad (11) je: „Karate je jako vařící voda – bez ohřívání schladne.“ Když necvičíte, tak z toho vyjdete a než se zase dostanete „do varu“, bude to chvíli trvat. Proto je důležité pořád přikládat pod kotlem. To znamená pořád cvičit. Další zásada (9) říká: „Karate je práce na celý život.“ Z toho je patrné, že karate je běh na dlouhou trať a uspěje pouze ten, kdo vydrží cvičit dostatečně dlouho.

Když je člověk mladý, myslí si, že má na všechno dostatek času, že není kam spěchat a proč se nutit, že všechno má ještě před sebou. Čím je člověk starší, tím víc si uvědomuje, že už toho času tolik není. Už ví, že když se má něco naučit, bude to trvat dlouho. Ví, že musí zabrat teď, že žádné potom taky nemusí existovat. A je škoda zůstat na začátku nebo v půli cesty.

Proč se tím zabývám? Hlavně proto, že se mi občas – vlastně skoro pořád – nechce cvičit. Jsem prostě lenoch. Když jsem doma nebo v parku na procházce, mám velké oči. Uvažuji o tom, co všechno budu cvičit. Ale když mám v sedm ráno dobrovolně vylézt z postele a jít cvičit, všechna motivace je tatam. Zůstává jen od večera sbalená taška, otravný budík a velká nechuť opustit postel. Nejhorší je dostat se před dům. Potom už to jde.

Zabývám se tím také proto, že sensei nedávno psal o tom, že má nové žáky v náboru a dělá mu starosti, kolik z nich vydrží cvičit aspoň jeden rok. V karate (ale vlastně ve všem, co člověk dělá) je rok velice krátká doba. Měli bychom být rádi, že se nám někdo věnuje, že se nás snaží něco naučit. A měli bychom být rádi, že se můžeme něčemu naučit, že na to máme čas, peníze, zázemí, podporu rodiny a všechno ostatní, abychom se mohli karate věnovat.

Myslím, že překonávat vlastní lenost a pohodlí umožňuje člověku rozvíjet se. Ale zase všeho s mírou; pokazit si život určitě není cílem karate. Teoreticky by měl člověk cvičit celý život, takže je potřeba cvičit rozumně a nestrhnout se za dva roky. Jak jsem někde četl: Sice není kam pospíchat, ale času taky není nazbyt.

Ranní cvičení

Když nepůjdu cvičit ráno, brzy ráno, co nejdřív ráno, tak už ten den nepůjdu cvičit vůbec. Prostě to tak je a nemá cenu si myslet, že to může být jinak. Během dne je příliš ostatních věcí na práci, než aby člověk všeho nechal a utíkal do tělocvičny.