Tak to vypadá, že přestanu cvičit. Nějak je pořád něco: buď jsme nemocní, anebo práce. V lednu se narodí malá a to už nebude vůbec na nic čas. Pak také nemám peníze, abych zaplatil letošní nájem za tělocvičnu. Když není na letošek, tak na příští rok nebude už docela jistě. Dřív to šlo, ale jak žijeme z jednoho platu a mateřské, tak není peněz nazbyt. Věděl jsem, že to přijde, že je to luxus pronajímat si sám pro sebe tělocvičnu a teď, když je to tu, tak se mi nechce se podle toho zařídit. Už v říjnu přišla krize; byl jsem ze všeho tak unavený, že mě ani nebavilo cvičit. Nebylo dost práce a to mě ničí snad víc, než když je práce hodně. A v listopadu jsme byli pro změnu nemocní. Možná se časem nějaká cesta najde, v tuhle chvíli ale vidím na své cestě karate jenom tmu.
Já bych s tím vlastně přestal docela snadno, jen kdybych si byl jistý, že po nějakém čase mi cvičení nezačne chybět. Kdybych prostě věděl, že je to definitivní konec karate, tak bych s tím byl hotov jedna dvě. Ale řekněte si v životě, že je něco definitivní. Definitivní je jedině to, že není nic definitivní! A protože se nemůžu rozhodnout, že s tím definitivně skončím, tak se nemůžu odhodlat k tomu, abych cvičení přerušil. Dřív jsem si s takovými věcmi hlavu nedělal. Prostě konec a hotovo. A teprve potom jsem zjišťoval následky. Ale teď mám strach, že až mi za pár let začne cvičení chybět, budu muset začínat znovu od začátku. Holt karate je jako vařící voda. Přestanete-li přikládat, voda se přestane vařit. Ale to platí ve všem. Ale zase: dělat něco ze strachu s tím přestat. Je to normální?
Ráno jsem byl po dvou týdnech znovu cvičit. Tedy napřed jsem seděl v kuchyni a přemýšlel, jestli mám jít. Nejsem ještě úplně zdravý, ale kdo v tomhle chřipkovém období je, že? Vlastně jsem si dal jen poloviční trénink, který jsem zaměřil na postoje a držení těla. Použil jsem k tomu katy Tekki 1: kiba-dači, Heian 4: kokucu-dači a Kanku-dai: zenkucu dači. Všechny katy jsem cvičil oboustranně, tzn. normálně a zrcadlově. Nevím, jak pro vás, ale taková zrcadlově zacvičená Kanku-dai je pro mě docela oříšek. Do sešitu jsem si po tréninku poznamenal tohle: Na všechny námitky a pochyby, které mám, ozývá se mi v hlavě jediná odpověď: VYTRVAT. Je něco ve mně, co nechce se cvičením skončit – navzdory všem pochybám a nepříznivým okolnostem.
1 komentář:
Ani nevíš, jak mám chuť vykřičet, že ti rozumím (ale jak bych MOHL?). Já trávím v tělocvičně více času, než v dialogu s Peťulkou, a to už jsme rok manželé. Rozhodně obětuju pro členy našeho oddílu více času, než pro ni. A to ještě nemáme děti. Je to snad normální? Tento fakt mě docela trhá vejpůl.
Jak píšeš: mohl bych s tím vlastně seknout hned teď. Klukům bych to nějak vysvětlil - poradili by si. Já bych měl spoustu volného času. Ale nelitoval bych toho později? Vím že litoval. Už jsem na této cestě strávil hodně času a přinesla mi spoustu radosti a uspokojení. Cvičím jen pro sebe a vždycky mě potěší, když mi nějaký sensei na semináři řekne nebo poradí něco, na co už jsem svým cvičením sám přišel. Teď to zní jako vychloubání, ale myslel jsem to jinak. Když mi někdo z takových velikánů potvrdí moji domněnku, mám chvilku pocit, že možná jdu směrem k cíli (ikdyž třeba oklikou :))
Okomentovat