Psát o nejjednodušších věcech je to nejtěžší. S úderem oi-cuki se potýkám od samého začátku. Pořád si lámu hlavu, jestli mají být v konečné fázi boky, respektive ramena úplně rovně, nebo jsou mírně šikmo. V současné době je trend stát v konečné fázi kolmo k soupeři, boky zavřené jako při gjaku-cuki a ramena rovně (žádné není vysunuté dopředu). Naproti tomu T. Ohshima jasně říká, že při oi-cuki je v ose úderu, která je tvořená patou zadní nohy, boky a pěstí, také rameno. Takový úder je určitě delší. Jak to tedy vlastně je?
Myslím, že nejdůležitější je vrhnout boky vší silou dopředu. Odrazit se jednou nohou a vystrčit boky co nejdál před sebe. Možná by bylo dobré cvičit to napřed bez rukou (například z heisoku-dači a potom i s překrokem ze zenkucu-dači), a teprve potom přidat úder.
Pěkně je to vidět na následujícím videu (Masao Kagawa): http://www.youtube.com/watch?v=8844BzvEyMs
Na webu The Shotokan Way (viz odkaz v levé části blogu) je na uvedené téma zajímavá diskuze nazvaná Oi-Zuki...Hips Square or Not? (v angličtině) Z této diskuze vyplývá, že v zásadě pro jednoduchost platí, že boky jsou kolmo k cíli, ale jemnější a přesnější je vysunout bok útočící ruky zhruba o 10 % dopředu, aby byl prostor pro navázání technikou gyaku-cuki.
Paul Herber zde uvádí následující cvičení od M. Nakajamy:
1. vpřed do zenkucu-dači s oi-cuki (bok na straně úderu o 10 % vysunutý dopředu)
2. gjaku-cuki (boky v pozici šómen)
3. kizami-cuki (boky v pozici hanmi)
4. gjaku-cuki (boky v pozici šómen)
Důraz se klade na tři základní pozice boků (10 %, šómen a hanmi) a z toho vyplývající čtyři mechanismy úderů.
Žádné komentáře:
Okomentovat