Oi-cuki

Znovu se vracím k základnímu úderu s překrokem do zenkucu-dači. Neustále si hlídám te-aši-dódži, ale musím dávat pozor, abych nesklouzl ke starým chybám.

Abych tomu úplně předešel, začal jsem cvičit oi-cuki tak, že se snažím být tam rukou dřív než nohou. Prostě vykonat úder dřív než došlápnu do zenkucu-dači. A víte s jakým výsledkem? Kupodivu mi z toho vychází oi-cuki s přesným te-aši-dódži. Prostě se snažím být tam rukou dřív, ale zase nezačínat s úderem dříve než zadní noha mine přední. A výsledkem je, že jsem tam rukou málokdy dřív, spíš přesně s došlapem nohy do zenkucu-dači.

Přitom úder je najednou dynamický. Když jsem se začínal učit te-aši-dódži, tak jsem pohyb ruky i nohy začínal současně, tzn. že úder „se nesl“ k cíli rychlostí překroku. Žádná závratná rychlost to nebyla a dost mě to trápilo. O dynamickém úderu se nedalo ani mluvit. Zato teď je v tom trochu švih. Od okamžiku, kdy jsou nohy na stejné úrovni, je sice potřeba trochu zabrat horní polovinou těla (mám na provedení úderu jen druhou půli kroku), ale výsledné oi-cuki je dynamičtější. Dokonce se zrychluje překrok, protože nohy nechtějí zůstat pozadu a snaží se dohnat ruku, která však má „za úkol“ být tam jako první.

Te-aši-dódži

Nejedná se o samostatnou techniku, ale o princip správně prováděné techniky. Je o něm zmínka v knize Best Karate 8 na str. 126–127 (angl. vydání). O co jde? Například při oi-cuki nebo gjaku-cuki v zenkucu-dači je velice důležité dokončit úder zároveň s došlápnutím přední nohy do zenkucu-dači a s výdechem. Jiným příkladem je kryt šutó-uke v kokucu-dači nebo kryt gedan-barai v kiba-dači. Vlastně při každé obranné nebo útočné technice rukou je třeba si dát pozor na te-aši-dódži – na koordinaci pohybu rukou, nohou a výdechu (pokud se nejedná o techniku prováděnou pomalu, jako je např. tate-šutó-uke).

Při pozorování svého oi-cuki jsem zjistil, že napřed došlápnu nohou, a teprve potom vedu úder rukou. Když jsem si na to dával velký pozor, dokázal jsem dokončit úder současně s překrokem do zenkucu-dači. Dosud jsem začínal úder vlastně až po došlapu. Musel jsem začít mnohem dříve, zhruba někdy po momentu, kdy noha, která dělá krok dopředu, míjí stojnou nohu. Při výsledném oi-cuki jsem měl úplně jiný pocit. Jenže ouha – úder oi-cuki byl najednou pomalý a slabý. Jinými slovy: byl přesně tak rychlý a silný, jak rychlý byl můj překrok z jednoho zenkucu-dači do druhého.

Rozhodl jsem se cvičit oi-cuki napříště vždy s důrazem na princip te-aši-dódži i za cenu, že zpočátku bude úder pomalý a slabý, ale časem se to doufám zlepší. Musím si na to dát pozor i při jiných technikách, hlavně při šutó-uke v kokucu-dači, kdy pohyb nohou dokončím jako první a potom provedu kryt, což je zase špatně. Dalším oříškem je kombinace mae-geri s oi-cuki v zenkucu-dači.

Ze cvičných důvodů není od věci zkusit úder nebo kryt tak, že schválně napřed dokončíte techniku rukou a potom dokročíte do postoje. Je to vlastně provedení techniky za pohybu, ale člověk si uvědomí ty jemné rozdíly při synchronním nebo asynchronním dokončení.

Dokončíte-li pohyb nohou dříve než pohyb rukou, což je častá chyba, obránce může ihned zaútočit na přední nohu technikou aši-barai, což je znázorněno na fotografiích ve zmiňované knize. Vůbec celý dodatek osmého dílu Best Karate, který se týká provádění kat, je hodně zajímavý.

Pokud chcete zkusit cvičit princip te-aši-dódži v katách, zkuste například Heian 1 (7x oi-cuki) nebo Heian 2 (7x šutó-uke).

Oi-cuki

Psát o nejjednodušších věcech je to nejtěžší. S úderem oi-cuki se potýkám od samého začátku. Pořád si lámu hlavu, jestli mají být v konečné fázi boky, respektive ramena úplně rovně, nebo jsou mírně šikmo. V současné době je trend stát v konečné fázi kolmo k soupeři, boky zavřené jako při gjaku-cuki a ramena rovně (žádné není vysunuté dopředu). Naproti tomu T. Ohshima jasně říká, že při oi-cuki je v ose úderu, která je tvořená patou zadní nohy, boky a pěstí, také rameno. Takový úder je určitě delší. Jak to tedy vlastně je?

Myslím, že nejdůležitější je vrhnout boky vší silou dopředu. Odrazit se jednou nohou a vystrčit boky co nejdál před sebe. Možná by bylo dobré cvičit to napřed bez rukou (například z heisoku-dači a potom i s překrokem ze zenkucu-dači), a teprve potom přidat úder.

Pěkně je to vidět na následujícím videu (Masao Kagawa): http://www.youtube.com/watch?v=8844BzvEyMs

Na webu The Shotokan Way (viz odkaz v levé části blogu) je na uvedené téma zajímavá diskuze nazvaná Oi-Zuki...Hips Square or Not? (v angličtině) Z této diskuze vyplývá, že v zásadě pro jednoduchost platí, že boky jsou kolmo k cíli, ale jemnější a přesnější je vysunout bok útočící ruky zhruba o 10 % dopředu, aby byl prostor pro navázání technikou gyaku-cuki.

Paul Herber zde uvádí následující cvičení od M. Nakajamy:
1. vpřed do zenkucu-dači s oi-cuki (bok na straně úderu o 10 % vysunutý dopředu)
2. gjaku-cuki (boky v pozici šómen)
3. kizami-cuki (boky v pozici hanmi)
4. gjaku-cuki (boky v pozici šómen)
Důraz se klade na tři základní pozice boků (10 %, šómen a hanmi) a z toho vyplývající čtyři mechanismy úderů.