Znovu se vracím k základnímu úderu s překrokem do zenkucu-dači. Neustále si hlídám te-aši-dódži, ale musím dávat pozor, abych nesklouzl ke starým chybám.
Abych tomu úplně předešel, začal jsem cvičit oi-cuki tak, že se snažím být tam rukou dřív než nohou. Prostě vykonat úder dřív než došlápnu do zenkucu-dači. A víte s jakým výsledkem? Kupodivu mi z toho vychází oi-cuki s přesným te-aši-dódži. Prostě se snažím být tam rukou dřív, ale zase nezačínat s úderem dříve než zadní noha mine přední. A výsledkem je, že jsem tam rukou málokdy dřív, spíš přesně s došlapem nohy do zenkucu-dači.
Přitom úder je najednou dynamický. Když jsem se začínal učit te-aši-dódži, tak jsem pohyb ruky i nohy začínal současně, tzn. že úder „se nesl“ k cíli rychlostí překroku. Žádná závratná rychlost to nebyla a dost mě to trápilo. O dynamickém úderu se nedalo ani mluvit. Zato teď je v tom trochu švih. Od okamžiku, kdy jsou nohy na stejné úrovni, je sice potřeba trochu zabrat horní polovinou těla (mám na provedení úderu jen druhou půli kroku), ale výsledné oi-cuki je dynamičtější. Dokonce se zrychluje překrok, protože nohy nechtějí zůstat pozadu a snaží se dohnat ruku, která však má „za úkol“ být tam jako první.
Žádné komentáře:
Okomentovat