Každý trénink může být poslední

Měl bych cvičit, jako by každý trénink byl ten poslední. Když vcházím do dojo, měl bych si to připomenout poprvé. Jenže to nestačí. Už po rozcvičce mám dojem, že vlastně není kam spěchat, není proč se snažit víc než obvykle, není proč dělat kliky nebo dřepy a není důvod cvičit kihon naplno. Proto je třeba si to připomínat pořád dokola na začátku každé tréninkové fáze. Když člověk odjíždí z dovolené a ví, že je na tom místě poslední den, tak se na všechno dívá jinýma očima. Má úplně jiný pocit. I ta nejobyčejnější věc je najednou sváteční. A s tímhle pocitem je třeba cvičit, protože to opravdu může být poslední trénink. Jak byste cvičili, kdybyste věděli, že cvičíte naposled?