Vladimíra Hotovce znám ze stránek časopisu Kokoro, což byl čtvrtletník Česko-japonské společnosti, který jsem svého času odebíral. Jakmile tam byl příspěvek od něj, třeba zážitky z jeho cest po Japonsku, četl jsem jej vždy jako první.A teď jsem si koupil jeho knížku „Cesta srdce“ (vydalo nakladatelství XYZ v listopadu 2008), která je o japonském šermu kendó, ale nejen o něm. Dozvěděl jsem se z ní mnoho užitečného a zajímavého. Opravdu je to zvlášť pro našince zajímavé čtení - tedy pokud se zajímá o bojová umění a Japonsko.
Když jsem knížku četl, vzpomněl jsem si na knížku Gičina Funakošiho „The Twenty Guiding Principles of Karate“ (autor: Jótaró Takagi, překlad do angličtiny: John Terramoto; vydalo nakladatelství Kodansha International v roce 2003, česky zatím nevyšla). Je podobná v tom, že každá kapitola začíná citátem, příslovím prostě nějakou myšlenkou, která je rozebrána a vysvětlena na příkladech. Obě knížky zdobí krásné kaligrafie. Jenže Funakošiho kniha je mi přece jen trochu vzdálená – třeba jako nějaký klasický náboženský text. To neznamená, že není platná (právě naopak), ale prostě není ze současnosti a některé obrazy nebo přirovnání jsou pro mě těžko srozumitelné.
Naproti tomu Vladimír Hotovec k nám mluví ze žhavé současnosti. Má stejné radosti i starosti jako většina ostatních a neskrývá to. Musí řešit základní otázky existenční, rodinné atd. prostě to, čím žije většina normálních lidí. Aspoň tohle na mě zapůsobilo nejsilněji. Je to moderní knížka o tradičním bojovém umění.
Autor se snaží vypořádat s kulturními rozdíly mezi Japonci a Čechy, snaží se z každé situace si vzít nějaké ponaučení, snaží se… (O co vlastně?) – najít sám sebe. Někdy zjišťuje, že třeba zbytečně potlačoval sám sebe. Jindy pochybuje a klade si spoustu otázek. A tím vším je mi jeho knížka blízká. Neshlíží na nás z výšin mistra a nepoučuje; spíš se dělí o zkušenosti a zážitky a vysvětluje, jakými zásadami se sám řídí. Velice zajímavé je, že autor zaznamenává, co mu říká jeho druhé já. Jeho vnitřní hlas, který ho vede. V jeho poutavém vyprávění je něco upřímného a poctivého, a proto mám z téhle knížky velkou radost.
Knihu zdobí velký počet kaligrafií, které vytvořil Petr Geisler. Moc se mi líbily, a tak jsem – nic netuše – jeho jméno zkusil vyhledat na internetu. Jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděl, že autor ilustrací letos v lednu zemřel.
